Přestože Robert Vano patří mezi nejvýraznější módní fotografy světa, cesta k úspěchu nebyla jednoduchá. Z malého slovenského městečka emigroval v roce 1967 přes Jugoslávii do Itálie a později do Spojených států, kde vybudoval kariéru uznávaného autora černobílé fotografie. V pořadu Avokádo na platformě FocusOn mluvil o emigraci, newyorském začátku i o tom, proč i po padesáti letech u objektivu zůstává věrný tradičním technikám a ruční práci.
Robert Vano se narodil v malém městečku na jihu Slovenska. Dětství prožil v časech, kdy bylo přesně určeno, co chlapci a dívky smějí dělat. „Chtěl jsem být fotograf, ale to nebyla profese pro chlapce. Kluci měli být elektrikáři nebo horníci,“ vzpomíná.
První fotoaparát dostal ve čtrnácti letech a okamžitě si zamiloval svobodu, kterou mu objektiv poskytoval. „Ve škole bylo všechno týmové. A já chtěl dělat něco, kde mi nikdo nebude mluvit do práce,“ říká.
Kvůli špatnému prospěchu se však nedostal na uměleckou školu. „Měl jsem samé čtyřky, takže jsem se nemohl přihlásit ani na přijímačky,“ popisuje. A když přišla maturita, čekala ho vojna, kterou se rozhodl obejít.
Útěk přes Jugoslávii a ztráta občanství
V roce 1967 se Vano s kamarádem rozhodl emigrovat přes Jugoslávii do Itálie. „Netušil jsem, že nás za to odsoudí za vlastizradu. Zbavili mě občanství i národnosti,“ říká.
Domů se nemohl vrátit třicet let. Rodiče o něm celé roky neměli zprávy, jeho dopisy končily u StB. „Teprve nedávno jsem díky televizi viděl svůj spis. Měl jsem krycí jméno Herec a všechny dopisy, které jsem psal rodičům, tam byly uložené,“ popisuje.
S matkou se setkal až po revoluci. „Plakali jsme oba. Řekla mi: jediné, co ti nikdy neodpustíme, je, že jsi nám nedal vědět, kde jsi,“ vzpomíná s dojetím.
Americký sen s reálnými následky
Po emigraci získal nejprve zelenou kartu, po pěti letech americké občanství. „Mám jen jedno občanství, to americké. Po revoluci bych mohl požádat o slovenské, ale tím bych přišel o důchod i zdravotní pojištění,“ vysvětluje.
New York byl pro něj šok. „Pocházím z malého městečka, kde jste potřebovali povolení i na cestu do Bratislavy. A najednou stojíte v New Yorku, mezi hippies, svobodou a úsměvy,“ říká.
Zároveň si všiml zásadního rozdílu v mentalitě. „Američané se pořád usmívají. A ono to funguje, když si říkáte, že se máte dobře, mozek tomu začne věřit,“ dodává.
Od Milána po Paříž: tvrdá škola módy
Začínal jako asistent fotografa v New Yorku, kde ho kolega naučil zásadní pravidlo: „Musíš mít téma, které si lidé zapamatují.“ Pro Vana se jím stala černobílá fotografie a mužské akty.
Jeho kariéra vedla přes Milán, Paříž i Frankfurt. „V Americe se začínalo přesně v devět a končilo v pět. V Miláně se v devět teprve pilo cappuccino a fotilo se až odpoledne,“ směje se.
Milán byl sice centrem módních časopisů, ale ty špatně platily. „Všechno šlo přes mafii. Ale právě tam se rodily kariéry – všichni, modelky i fotografové, tam museli začít,“ dodává.
Tvrdý svět modelů a časopisů
Robert Vano se během své kariéry setkal s mnoha osobnostmi světové módy i filmového průmyslu. „Všichni jsme byli stejného věku. Mně bylo dvacet, jim také. Tehdy jsem kolem sebe potkával lidi jako Marlene Dietrichovou nebo Liz Minnelli. Až později mi došlo, jak výjimečné to období bylo,“ vzpomíná.
Zákulisí módního byznysu ale nebylo idylické. „Modelka si nemohla dovolit říct, že ji bolí hlava. Klient by ji okamžitě nahradil někým jiným. Na každé místo čekalo tisíc dalších, kterým hlava nebolí,“ popisuje tvrdou realitu.
Pravidla byla nekompromisní i pro fotografy. „Musel jste být připravený, usmívat se a podávat výkon. Všichni kolem vás byli krásní, ale i vydaní napospas konkurenci,“ říká. Na tu dobu však vzpomíná s úctou: byla to škola disciplíny a profesionality, která mu pomáhá dodnes.
Když fotka voní platinou
I po více než padesáti letech u objektivu zůstává věrný klasické technice. „Fotím metodou platinotypie – ta zaručuje trvanlivost přes 150 let,“ říká.
Používá papíry ze 100% bavlny, které objednává z Francie nebo z Velkých Losin. „Moderní papíry obsahují plast a tiskový pudr. Nikdo neví, jestli taková fotografie vydrží sto let,“ vysvětluje.
Na ruční práci si zakládá i u výběru techniky. „Foťák si vybírám podle toho, jak blízko mám servis. Nepotřebuji posílat přístroj do Tokia kvůli smítku na čipu,“ dodává s úsměvem.
Showbyznys, drogy a životní rovnováha
V 70. a 80. letech zažil vrchol módního průmyslu i jeho odvrácenou tvář. „V Americe bral drogy skoro každý. Já to také zkusil, ale rychle jsem pochopil, že mi to bere energii a sílu,“ vzpomíná.
Z náročného období se dostal díky přátelům, kteří mu pomohli úplně přerušit kontakt s návykovými látkami. „Zavřeli mě doslova do sklepa a osm měsíců se o mě starali, abych se z toho dostal. Když něco nemáte, tak to prostě nemáte,“ popisuje s nadhledem.
Dnes dává přednost klidu a disciplíně. „Celý den jsem s lidmi. Když přijdu domů, potřebuji být sám, abych měl druhý den dobrou náladu,“ dodává.
Rada mladým: neposlouchejte nikoho
Na otázku, co by poradil začínajícím umělcům, odpovídá bez váhání:
„Nejlepší rada je nikoho neposlouchat: hlavně ne rodiče a učitele. Pokud chcete být šťastní, dělejte to, co vás baví. A když zjistíte, že vás to nebaví, změňte to,“ říká.
Podle něj je největší bohatství dělat práci, která dává smysl. „Já nemám manželku, děti ani dům. Mám jen sebe a svůj fotoaparát. A to mi stačí,“ dodává.
Výstava v Tančícím domě a nová kniha
Aktuálně má Robert Vano retrospektivní výstavu v Tančícím domě v Praze, která byla prodloužena do 6. dubna 2026. Zahrnuje 150 fotografií, vybraných nejen autorem, ale i mladými kurátory.
„Chtěl jsem vědět, co se líbí jiným lidem. Já mám rád mužské akty, ale oni vybrali třeba dvě hrušky na talíři. A i to je v pořádku,“ říká s nadhledem.
Výstava bude putovat po Evropě. Následně zamíří na Slovensko, do Budapešti, Vídně i New Yorku. Paralelně vzniká i jeho nová kniha Souvenirs, která shrnuje 30 let tvorby na klasický film.
Fotografie jako životní filozofie
Pro Vana není fotografie jen řemeslo, ale způsob existence. „Musíte žít s tím, že už jste fotograf – ne že jím chcete být,“ vysvětluje.
Stejnou filozofii přenáší i do života: „Ať děláte cokoli, dělejte to s radostí. Když budete šťastní, bude to vidět i na vaší práci,“ uzavírá.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:
- Jak přesně probíhal útěk Roberta Vana přes Jugoslávii do Itálie?
- Co se skrývá ve spise StB pod jeho krycím jménem „Herec“?
- Jak vypadal jeho první den v New Yorku a první focení v USA?
- Jaké zákulisní historky zažil během zlaté éry módních přehlídek?
- Co chystá po výstavě v Tančícím domě – a proč chce expozici přesunout do New Yorku?
Autor: redakce
FocusOn je zpravodajský web zaměřený na nové trendy v ekonomice s důrazem na využívání moderních technologií.
