Architekt a umělec Petr Janda patří mezi nejvýraznější osobnosti současné české architektury. Jeho projekty od libereckého památníku po pražskou náplavku formují současné vnímání veřejného prostoru v Česku. V rozhovoru pro pořad Next Stop na platformě FocusOn popisuje, proč některé projekty trvají deset let, jak město přichází o stovky milionů v nevyužitém potenciálu, a proč se české prostředí stále bojí křivek, i když technologie už dávno nestojí v cestě.
Když Petr Janda vysvětluje důvod názvu svého studia Brainwork, začíná od podstaty své práce: „Architektura je pro mě duševní činnost. Vzniká z přemýšlení, z dialogu, z formulování tématu. Řemeslo je důležité, ale není to primární zdroj architektury.“
Janda je původně sochař, který se k architektuře dostal přes umělecké uvažování. Tento původ je stále patrný. Jeho tvorba má silný emoční i symbolický základ. Všímá si vrstev prostoru, které běžná architektura často přehlíží.
Památník jako zrcadlo společnosti
Jedním z příkladů, kde se jeho filozofie výrazně promítla, je liberecký památník obětem komunismu. Janda k němu říká: „Chtěl jsem odstranit tradiční symboliku a nabídnout prostor pro individuální sebereflexi. Jednoduchý tvar umožňuje, aby se každý divák sám sebe zeptal na vztah ke svobodě.“
Text na patě památníku je čitelný až v odrazu leštěné plochy. Obsahuje výzvu: „Sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ.“ Janda trvá na tom, že památník nemá být jen připomínkou minulosti, ale i současnosti. „Oběti totalitních myšlenkových systémů nezmizely. Hrozba není uzavřena v datech 1948–1989.“
Zrod náplavky: od kultury ekonomickému motoru Prahy
Janda v rozhovoru popisuje vznik náplavky jako sérii malých experimentů, které vyústily v jeden z nejúspěšnějších urbanistických projektů posledních desetiletí. „V roce 2009 jsme udělali první kulturní akce a během jediné sezóny se z náplavky stal fenomén. Lidé tam začali přirozeně trávit čas a prostor se probudil k životu.“
Následovalo několik let postupného oživování. Výsledkem je veřejný prostor, který má pro město vysokou ekonomickou návratnost:
- náplavka generuje každoročně statisíce návštěv,
- přitahuje malé podniky, služby a kulturní provoz,
- zvyšuje hodnotu okolních nemovitostí,
- stala se pražskou turistickou značkou.
Janda popisuje i nečekané dopady: „V prvních letech jsem prováděl po náplavce deset až patnáct zahraničních urbanistických delegací ročně. Lidé jezdili do Prahy přímo kvůli ní.“
Ekonomická anomálie: město chce, aby se veřejný prostor „uživil“
Přesto je projekt dnes pod tlakem ze strany politiků i správcovské firmy. „Existuje absurdní představa, že veřejný prostor má být ziskový. To popírá jeho smysl. Veřejný prostor si na sebe nemá vydělávat – má vytvářet hodnotu pro společnost.“
Podle Jandy by požadavek ekonomické soběstačnosti znamenal zánik veřejných prostranství. „Kdybychom to aplikovali na jakékoli jiné náměstí, znamenalo by to jeho konec.“ Zároveň vysvětluje, že komercializace prostoru vede k opačnému výsledku:
„Čím více komerce, tím rychleji klesá autenticita a s ní i zájem lidí. Ekonomický přínos prostoru tak padá.“
Bilbao efekt po pražsku
Moderátor Jan Klaška v rozhovoru připodobnil náplavku k newyorské High Line a popsal její dopady: růst cen nemovitostí, příliv uměleckých galerií, celkový ekonomický rozkvět čtvrti.
Janda souhlasil: „Příběh je velmi podobný. I náplavka vznikla transformací technické infrastruktury, která ztratila svou původní funkci.“ Veřejný prostor tak získal roli, kterou by žádná centrálně plánovaná investice nedokázala vyvolat.
Ztracené příležitosti? Kde bude náplavka 2.0?
Jako příklad nevyužitého potenciálu uvádí Petr Janda především prostor pod Negrelliho viaduktem. Podle něj jde o klíčovou lokalitu, která však zůstává paralyzovaná nerozhodností.
„Proběhlo tam jedno oživení, ale město dodnes testuje jeden jediný oblouk. Jeden oblouk ale nemůže ověřit fungování celého prostoru,“ říká. Podle něj tak magistrát ztrácí roky, během nichž mohl vzniknout plnohodnotný městský parter s obrovskou ekonomickou návratností.
Podobná situace podle Jandy panuje i u prostoru kolem Stalinského pomníku na Letné. Podzemní prostory pod bývalým monumentem by mohly sloužit kultuře nebo komunitním aktivitám, ale zůstávají uvězněné mezi nejasnou představou o budoucím využití a stigmatem minulosti.
Jako další ztracenou příležitost zmiňuje plánované plovoucí říční lázně, které považuje za logické pokračování rozvoje náplavky a zároveň přirozenou návaznost na historickou tradici pražského říčního koupání.
„Z hlediska rozpočtu jde o zanedbatelnou investici. Přínos by byl obrovský – kulturně, sportovně, turisticky i ekonomicky,“ říká Janda. Připomíná zároveň, že Praha má na účtech desítky miliard korun, které kvůli inflaci ztrácejí hodnotu.
Český strach z křivek: technologie už dávno nejsou problém
Janda kritizuje zakořeněný předsudek, že organická architektura je drahá nebo nerealizovatelná. „Problém není technologie. Problém je předsudek, že hranaté je levné a křivé drahé. Ve skutečnosti je rozhodující kvalita návrhu, nikoli jeho geometrie.“
Uvádí konkrétní příklad domu s eliptickým půdorysem a osmi typy zakřivených skel.
„Výrobce chtěl mít unikátní realizaci v portfoliu, takže zakázka měla cenu běžného zasklení.“ Naráží také na schvalovací procesy: „Máme tady ‚schvalovací blackout‘. Nevíte, kdy se stavební povolení pohne. Klienti pak ztrácejí odvahu a projekty padají.“
Železniční most jako druhá veduta Prahy
Janda otevřeně popisuje, proč se aktivně postavil proti nahrazení železničního mostu novou konstrukcí. „Most je druhá nejdůležitější silueta Prahy. Zadání soutěže nepřímo požadovalo jeho zbourání. To mě šokovalo.“
Po konzultaci s mezinárodními inženýrskými kapacitami vytvořil alternativní návrh rekonstrukce. „Nešlo o spor architektů. Šlo o to vrátit do hry diskuzi, která vůbec neproběhla.“
Co chystá dál: desetiletý projekt pro Národní muzeum
Aktuálně Janda pracuje na rozšíření expozice „Lidé“ v Národním muzeu: „Je to deset let práce. Zatím je zpřístupněna první část, další čtyři místnosti dokončujeme a pět dalších čeká na financování.“
Současně navrhuje individuální domy a soutěžní projekty. „Snažím se otevírat prostor pro ostatní týmy. Architektura má být kolektivní disciplína.“
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:
- Jaké konkrétní technické argumenty rozhodly o zachování železničního mostu.
- Co přesně se děje v zákulisí pražské politiky při správě veřejných prostorů.
- Jak Janda vyjednává s výrobci atypických konstrukcí, aby dosáhl standardních cen.
- Jak funguje týmová práce v jeho studiu a jak vznikají koncepty projektů.
- Co mu říkají lidé na ulici o náplavce – a proč se jeho dcera pořád ptá, kdy budou říční lázně.
Autor: redakce
FocusOn je zpravodajský web zaměřený na nové trendy v ekonomice s důrazem na využívání moderních technologií.
