„Každý dům je jiný, protože každý člověk je jiný.“ Architekt vysvětluje, proč se prvně ptá a pak kreslí

Architekt, který staví domy, ale hlavně příběhy. David Kotek ze studia Projektstudio věří, že architektura musí vycházet z dialogu, ne z ega. Stavěl stadiony, rodinné domy i městské prostory. „Každý dům je jiný, protože každý člověk je jiný,“ říká v rozhovoru pro pořad Next Stop na platformě FocusOn. Hovoří o udržitelnosti, výuce mladých, spolupráci s politiky i o tom, proč ho baví dělat malé projekty s velkým smyslem.

O udržitelnosti se v byznysu mluví snad nejčastěji za poslední dekádu. Jenže jak ji skutečně aplikovat do staveb a developmentu? „Prodává se těžce,“ přiznává David Kotek. „Klient musí pochopit, že udržitelnost je cesta budoucnosti, ale musí ji někdo dobře spočítat a nastavit. Nestačí o ní mluvit, musí dávat ekonomický smysl.“

Zkušenost z praxe ukazuje, že to není jen o přesvědčení, ale i o číslech. Kotek mluví o firmách, které už přemýšlejí komplexně – nejen o nákladech, ale o celkovém dopadu. „U nás jsme dělali haly pro velké developery. Některé společnosti, třeba Panattoni, naopak vyžadují, aby budovy byly udržitelné. Stává se to součástí jejich firemní kultury. Je to marketing, ale taky realita: ušetří to peníze nájemníkům i provoz,“ říká.

Pro Kotka to není móda, ale návrat k rozumu. „Když něco stavíme, musíme myslet na to, že každý dům stojí na kusu krajiny. Každý výkop, každá hala, každý metr betonu je zásah. A architektura má tu zodpovědnost,“ dodává.

Architektura jako scénografie života

Když o architektuře mluví, často používá slovo „kulisy“. „Dům jsou kulisy, ve kterých se odehrává lidský příběh. Lidé jsou obraz, architektura je rám,“ vysvětluje.

Kotek začíná každou spolupráci otázkami, z jejich odpovědí se rodí podoba domu. Neptá se jen na rozměry místností, ale na to, jak žijí, co je spojuje, kde spolu tráví čas, co dělají večer. „Když vím, jak lidé žijí, vím, jak mají žít i jejich domy,“ říká.

Jeho filozofie je jednoduchá: architekt nemá diktovat, ale doprovázet. „Nechci, aby někdo poznal, že ten dům dělal Kotek. To by znamenalo, že je to podle šablony. Každý klient je jiný a já chci, aby byl i jeho dům jiný,“ vysvětluje.

Architekturu chápe jako vztah. „Často říkám, že nejsem autor, ale průvodce. Když klient přinese svůj nápad, zpočátku třeba naivní, často to nakonec posune projekt víc než moje kresby. Mě baví, když ho z toho uděláme společně,“ popisuje.

Dům, který má duši

Při práci se setkává s různými osudy. Jeden z nich si pamatuje dodnes: rodinu, která vychovává postiženého syna. „Když jsme se potkali, řekli mi, že nevědí, co bude za deset let. Žijí ze dne na den. V tu chvíli přestaneš řešit materiály nebo detaily. Dům musí být rychlý, pružný, otevřený. Musí přinášet energii a naději,“ říká.

Takové zakázky ho formují nejvíc. „Architekt musí být trochu psycholog. Každý projekt je o empatii. Často to není jen o prostoru, ale o tom, co lidé potřebují cítit. Architektura dokáže měnit náladu, vztahy i životní rytmus. To je její síla,“ dodává.

Učit se i po třiceti letech je dnes zásadní

I po třiceti letech v oboru má Kotek pocit, že se musí znovu vzdělávat. „Přihlásil jsem se na semináře na ČVUT a dokonce i na filozofii a ekonomii k Tomášovi Sedláčkovi. Chtěl jsem porozumět souvislostem, nejen architektuře, ale i společnosti,“ říká.

V Projektstudiu vytváří prostor i pro mladé lidi. „Baví mě spolupracovat se studenty. Děláme malé experimentální projekty, které nemají klienta ani termín. Zkoušíme nové materiály, technologie, přemýšlíme o budoucnosti. Je to svobodná práce. A já se od nich učím stejně jako oni ode mě,“ říká.

Zkušenosti přitom dokazuje praxí: Projektstudio funguje od roku 1991, dnes má tři pobočky. V Ostravě, Brně a Praze – a na kontě desítky realizací od rodinných domů až po sportovní stadiony.

Tři města, tři mentality

Právě rozdíly mezi městy jsou pro něj zdrojem inspirace. „Pražský klient je uvolněnější a otevřenější diskuzi. V Ostravě je to praktičtější, víc o ekonomice. Cítím tam takový existencialismus. Lidi tam prostě makají,“ říká.

Tento kontrast mu vyhovuje. „Praha nám dává kreativní impuls, Ostrava nás drží při zemi. A Brno je tak trochu kombinací obojího. Dohromady to funguje skvěle,“ shrnuje.

Od stadionů po památníky

Kotek navrhoval i velké veřejné stavby, například rekonstrukci stadionu ve Vítkovicích. Přesto říká, že ho často víc baví malé věci s velkým přesahem.

„Nejradši mám drobnou architekturu, která má příběh. Třeba památník odsunu Židů u Nisky nad Sanem. Je to Davidova hvězda rozložená do částí, které se z jednoho úhlu složí dohromady. Nikdo ji neničí, protože ji skoro nikdo nenajde. Je to chytré, citlivé a pokorné řešení. Taková architektura má pro mě smysl,“ vysvětluje.

Z jiného soudku byla jeho světelná instalace, kdy nad Ostravou „vysvítil“ v měřítku 1:1 siluetu Chufuovy pyramidy. „Chtěl jsem, aby lidé cítili měřítko. Když stojíš pod tou světelnou hranou, dojde ti, jak obrovské to je. Přijeli i egyptologové, a to už je co říct,“ směje se.

Florida v Porubě: když politik naslouchá

Největší radost mu dělají projekty, kde se potkává architektura s veřejným zájmem. Typickým příkladem je revitalizace prostoru Florida v Ostravě-Porubě.

„Politici mě tehdy oslovili, že chtějí opravit restauraci. Řekl jsem jim, že to nedává smysl, že musíme řešit celé území. Naštěstí se nenechali odradit a zadali nám urbanistickou studii,“ popisuje.

Výsledkem je přeměna původně nefunkčního parku na živé komunitní místo. „Najednou domy, které měly zadní fasády, se otevřely do prostoru. Vzniklo náměstí, kde se pořádají koncerty, akce pro děti, trhy. Florida dnes žije a město ani netušilo, jaký potenciál v sobě má,“ říká s úsměvem.

Podle něj to byl příklad, kdy politika zafungovala správně. „Když se potká odvaha, naslouchání a architektura, může z toho vzniknout něco trvalého,“ dodává.

Architekt, který chce učit společnost

Kotek se nechce omezit jen na navrhování. Má ambici vysvětlovat principy architektury i běžným lidem. „Na základních a středních školách by se mělo učit, co je to územní plán nebo katastr. Lidé o tom nic nevědí, přitom se jich to týká každý den,“ říká.

Věří, že právě neznalost procesů je důvodem, proč se v Česku tolik nedaří rychle stavět. „Když lidé nevědí, jak systém funguje, bojí se ho. A pak vzniká nedůvěra a odpor. Architektura se netýká jen architektů, je to veřejná věc,“ vysvětluje.

Sám přiznává, že recept na zjednodušení stavebního řízení nemá. „Nevím, co by pomohlo hned. Ale určitě pomůže vzdělání, osvěta a pochopení pravidel. Když víš, jak systém funguje, můžeš s ním pracovat, ne proti němu,“ uzavírá.

Architektura s lidským rozměrem

Když má shrnout svou profesní filozofii, odpovídá stručně:
„Architektura má být rámem pro život, ne jeho hlavním hrdinou. Dům není o architektovi, ale o lidech, kteří v něm žijí. Každý dům je jiný, protože každý člověk je jiný. A to je dobře.“

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak David Kotek proměnil chátrající restauraci Florida v živé městské centrum.
2. Jak vznikala světelná instalace pyramidy nad Ostravou a proč přitáhla egyptology.
3. Proč Projektstudio expandovalo do Prahy a Brna a jak se liší mentalita klientů.
4. Jaké experimenty dělá Kotek s mladými architekty a co si z nich odnáší.
5. Co podle něj chybí českému školství, aby lidé rozuměli architektuře a plánování.