Necelých 60 tisíc korun měsíčně jako hranice chudoby. Spadá tam 9 % Švýcarů

Eva Lustigová od 12 let žila v emigraci – Izrael, Jugoslávie, USA, nakonec Švýcarsko, kde zůstala přes 30 let. Pracovala pro Světovou zdravotnickou organizaci jako „královna prezervativů“ v boji proti AIDS, dnes vede nadační fond svého otce Arnošta Lustiga. V rozhovoru vysvětluje, proč ve Švýcarsku žije téměř 9 procent lidí na hranici chudoby, proč její synové s indickým otcem jsou diskriminováni v Česku jako Romové a proč po 50 letech v zahraničí už „tu cizinuje“. Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn – sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.

Eva začíná překvapivým faktem. „Téměř 9 procent Švýcarů žije na hranici chudoby. Je to paradox u země, která je dávána jako vzor bohaté, ekonomicky silné země.“

Jak je to možné? „I OSN, když stanovila cíle agendy 2030 a SDG – udržitelné cíle, jejichž je 17 – tak první udržitelný cíl je vymýtit chudobu. Chudoba je všude. Je kvůli nezaměstnanosti, kvůli nízkým kvalifikacím, kvůli životním krizím jako je rozvod. Špatně jsou na tom samoživitelky. A pak ve Švýcarsku jsou geografická omezení jako Alpy – ekonomických příležitostí je málo a náklady jsou vysoké.“

„Kromě toho ve Švýcarsku je hranice chudoby asi 2 312 franků na osobu na měsíc, protože potraviny, energie a zdravotní pojišťovna jsou velmi drahé. Takže tam je i chudoba, protože plat 2 300 za měsíc by v jiných zemích bylo docela v pořádku. Záleží na tom, kde. V Africe by to bylo nádherné a v Česku by to nebylo špatné.“

Královna prezervativů v době pandemie AIDS

Eva vystudovala kulturní antropologii v Americe a pak MBA. „Vždycky jsem věděla, že nechci pracovat v privátním sektoru, ale v neziskovém sektoru a udělat něco pro společnost.“

Dostala stáž ve Washingtonu v neziskové organizaci založené spoluzakladatelem amerického Peace Corps. „Získala jsem praxi v neziskovém sektoru a pak mi nabídli práci. Dostala jsem se do oboru mezinárodního zdravotnictví. Pokračovala jsem jako konzultantka na různých projektech pro Světovou banku, pro UNFPA na Filipínách, pro USAID v Egyptě – tam jsem pendlovala mezi Washingtonem a Káhirou pět let. Oslovovali mě v arabštině, protože jsem tam zapadala a netušili, že mám příbuzné na druhé straně.“

Pak přišla Ženeva. „Přijela jsem na smlouvu se Světovou zdravotnickou organizací na jeden rok – bylo to, když vypukla pandemie HIV a AIDS. Zůstala jsem v stejné organizaci 30 let. Jak ráda říkám, do Švýcarska se lehce přijíždí a těžko se odtamtud odjíždí.“

Co přesně dělala? „Pracovala jsem v globálním programu boje proti AIDS v oblasti prevence a sociálního marketingu. Říkali mi královna prezervativů a můj vedoucí byl král prezervativů. Jezdili jsme po celém světě a radili jsme národním komisím boje proti AIDS. Pak jsem pokračovala v sexuálním a reprodukčním zdraví, ale dostala jsem se i do genderové oblasti a politiky zaměstnání v lidských zdrojích.“

Švýcarská mentalita: Zdvořilejší a zdrženlivější

Jak Eva popisuje švýcarskou mentalitu? „Mentalita se až tak moc neliší. Ale když bych měla říct nějakou rozlišnost, řekla bych, že Švýcaři – a také asi Francouzi a Němci – jsou zdvořilejší a zdrženlivější než slovanské národy.“

Přesto má silné vazby k české komunitě. „Je pro mě velmi silná. Jsou výborně zorganizovaní. Je například Český klub v Curychu, v Curychu je ještě několik dalších českých spolků, v Ženevě jsou přímo tři české spolky, také v Bernu a Basileji. Ráda se s nimi stýkám, protože nabízí prvotřídní kulturní, vzdělávací a umělecké projekty. A i když můžu mluvit česky, tak mi je vždycky nejlíp.“

Mezinárodní mikrokosmos místo integrace

Eva má zajímavý pohled na integraci. „Svých 30 let plus ve Švýcarsku jsem strávila v mezinárodním mikrokosmu v OSN, takže všichni jsou odněkud a Švýcaři nejsou. Švýcary moc neznám – znám je jenom z formálních příležitostí, ale nemám žádné blízké švýcarské kamarády. To jsou všichni cizinci a můj manžel je Ind. Takže my nejsme vlastně integrovaní, i když můj manžel a naše děti mají švýcarské občanství. Já ho nemám a nechci ho.“

Proč nechce švýcarské občanství? „Po 50 letech v cizině už tu cizinuju. I kdyby tam nebyla moje rodina, můj manžel a jeden z mých synů, stejně bych Švýcarsko potřebovala, abych se trochu nadechla – i tou diverzitou, i těmi jazyky a zdravou výživou a zdravým životním stylem. Je tam klid a pohoda a krásně se tam žije. Asi by mi to chybělo, i kdybych tam neměla rodinu.“

Přímá demokracie? Česko není připraveno

Švýcarsko je známé přímou demokracií a referendy. Mohlo by se Česko inspirovat? „Určitě, ale v tyto dny a roky česká kultura ještě není vůbec připravena na přímou demokracii a na referenda. My jsme někde úplně jinde. Spíš se necháme strhnout populistickými výkřiky. Může to být hodně nebezpečné, jak říká i Karel Hvížďala.“

„Přímá demokracie, referenda, ano, ale asi ještě za hodně, hodně let. Potřebuje to vzdělávání občanské společnosti. K tomu by měly vzniknout programy a o žádných nevím.“

A jak funguje švýcarské zdravotnictví? „Zdravotnictví je na nejvyšší výši a je velmi drahé. Hodně mých českých kamarádů a známých – i francouzských, nejsou to jenom Češi – odjíždějí do Česka, aby si nechali prohlédnout zuby a chrup. Ale já mám obrovské štěstí, že i pro manžela i pro sebe mám právě globální zdravotní pojištění od WHO. To je geniální. Žádné stížnosti. Je to všechno dobré.“

Debata se stočila také k neutralitě Švýcarska v době války na Ukrajině. „Myslím, že neutralita se prolamuje. Válka nějaké věci změnila. Švýcarsko přijalo 68 000 uprchlíků od roku 2022. To je jeden uprchlík na 132 obyvatel. V Česku je to jeden uprchlík na 29 lidí.“

„Neutralita je nádherný koncept možná, ale v dnešním světě už to tak nefunguje. Ono to nikdy není černobílé.“

Synové mluví česky, ale jsou diskriminováni

Eva má dva syny s indickým manželem. Mluví česky? „Určitě. Mluví krásně česky, čtou česky, píšou česky – tedy s chybami, ale píšou. Protože jediný jejich mateřský jazyk je čeština. To byla absolutní priorita v naší rodině, že mé děti spolu a se mnou mluví jenom česky, protože to je náš jazyk. A to jsou dveře do naší vlasti.“

„Oba mají české pasy. I když nevypadají vůbec česky, vypadají jako Romové a jsou tady hodně diskriminováni, což je strašně nepříjemné. V jednu chvíli jsem i chtěla prodat byt, protože se něco stalo mému mladšímu synovi a bylo to nepřijatelné. Proto taky nadační fond Arnošta Lustiga – není to jediný důvod, ale je to jeden z důvodů, proč nadační fond pracuje z vize spravedlivějšího lepšího světa prostřednictvím umění. Já to cítím i osobně doma.“

Nadační fond a festival k stému výročí

Po důchodu se Eva věnuje odkazu svého otce. „Bylo to asi nejpřirozenější, co jsem mohla se svým životem udělat. Všechno, co jsem se naučila v OSN a předtím jako konzultantka, můžu používat dnes, abych mohla vést nadační fond Arnošta Lustiga.“

Natočila i dokumentární film Tvoje slza, můj déšť. „Arnošt Lustig byl nejveselejší, zároveň i nejsmutnější člověk na světě. Udělala jsem ten dokumentární film s Arnoštem, když dostal diagnózu lymfomu. Říkala jsem si – všichni s ním dělají pořád filmy a rozhovory a já si udělám to svoje, aby mi zůstal tak, jak jsem ho znala. Tak jsme si povídali o tom, co je pro nás důležité.“

„Plánuji udělat druhý díl, protože mám ještě hodně hrubého materiálu, kde Arnošt Lustig a Miloš Forman si vykládají asi 30 minut vtipy v hotelu Hoffmeister. Pak mám ještě s Karlem Gottem o Arnoštu Lustigovi – Arnošt vozil Karlu Gottovi jeho první dceru Charlotku v kočárku, když jsme natáčeli ve starém židovském městě. Toho je tolik. Mám ještě nádherné záběry s Václavem Havlem, s Martou Kubišovou…“

Aktuálně probíhá festival AL 100. „Je to festival v 10 zemích a na čtyřech kontinentech k výročí stého narození Arnošta Lustiga a k oslavě lidskosti.“

Co znamená domov?

Na závěr Eva přečetla citát svého otce: „Chci žít tam, kde se dá žít, kde to mám rád, kde mne nechají žít, kde budu mít všechna práva, kde mě budou chránit zákony, kde to, co mi patří a neukradl jsem to nebo jsem to nezískal na něčí úkor, je moje a ne nějakého zloděje nebo podvodníka, který využil takzvaných socialistických zákonů, které bohužel pro mnohé oblasti ještě platí. Budu žít tam, kde mohu žít naplno. Arnošt Lustig.“

Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast

Z videa či podcastu se kromě výše uvedeného dozvíte také:

1. Detailní vzpomínky Evy na práci v egyptské Káhiře jako konzultantky pro USAID a jak se tam cítila jako doma
2. Konkrétní příklady projektů prevence AIDS, na kterých Eva pracovala v různých zemích světa
3. Eviny osobní zkušenosti s integrací do mezinárodního prostředí OSN a proč si vybrala právě tento životní styl
4. Podrobnosti o plánovaných projektech nadačního fondu Arnošta Lustiga včetně spolupráce s romskou komunitou
5. Eviny postřehy o rozdílech mezi emigrací v 70. letech a dnešním životem Čechů ve Švýcarsku