Vědec Jan Labuta: Hlavně se Japonců neptejte, jaký měli víkend

Zdroj: Osobní archiv Jana Labuty
Články Lidé Life 24. 03. 2023

Vědec Jan Labuta: Hlavně se Japonců neptejte, jaký měli víkend

Speciál Vědci za hranicemi: To, že věda nezná hranic, ví i čeští vědci, kteří se rozhodli zanechat svou stopu mimo Českou republiku. Právě světelský rodák RNDr. Jan Labuta, Ph.D., se rozhodl vydat do země vycházejícího slunce a působí tam už šestnáct let ve výzkumném institutu v japonské Cukubě. Zabývá se výzkumem porfyrinových molekul, které hrají prim při fotosyntéze nebo tělní přepravě kyslíku. Jak mohou pomoct při léčbě rakoviny? A proč se Japonců neptat, jaký měli víkend?

V článku se dočtete:

  • Život vědce v Japonsku
  • Výzkum porfyrinů a jak pomáhají při léčbě rakoviny
  • Jak Japonci vnímají dění na Ukrajině
  • Japonský dluh a následky inflace

Jak dlouho už žijete v Japonsku a proč zrovna tam?

Byla to úplná náhoda. Nikdy jsem neměl žádný specifický vztah k Asii. Využil jsem příležitosti a v rámci svého doktorského studia jsem přijal roční nabídku studijního pobytu v Japonsku. Země je to dosti vzdálená geograficky i kulturně, což byla paradoxně největší motivace se vydat „na zkušenou“ s tím, že tohle je ta pravá výzva – jet daleko a na dlouho. A třeba tam bude i nějaká legrace. Nevěděl jsem o Japonsku téměř nic, nicméně i přes tento naivní přístup jsem si říkal, že pojedu a uvidíme, jak mi to tam půjde. Rok se nakonec protáhl na 16 let!

Zamiloval jste si zemi, osobní vazby nebo dobré podmínky pro výzkum? Jaký byl ten hlavní důvod?

Ona to byla kombinace tak trochu všeho. Přijel jsem bez jakýchkoliv očekávání a překvapení, která jsem tu potkával, byla vždy pozitivní. Když sem přijede cizinec a nemá ještě vhled do japonské kultury, tak jsou na něj všichni milí a všechno funguje jako na drátkách. Ale není pravda, že to sedne každému.

Japonci jsou extrémně odtažití, často i mezi sebou, a k cizincům to platí dvojnásob. Mně tento přístup nikdy nevadil. Celkem brzy jsem se naučil, jak správně číst japonské chování, i to, jak s nimi jednat. To je základ, jinak je člověk ztracený. Za těch 16 let, co jsem tady, každý rok přijede přibližně 3 až 5 Čechů na kratší či delší stáže (3 měsíce až 2 roky), ale dlouhodobě v Japonsku téměř nikdo nevydrží. V samotné Cukubě, což je „předměstí“ Tokia, jsme právě teď pouze tři Češi.

V tom s vámi naprosto souhlasím. Když jsem podobně vyrazila na výměnný pobyt na Tchaj-wan, první týden byl hrozný šok, ale pak si to člověk zamiloval. Ovšem ten asijský přístup k mezilidským vztahům je výrazně odlišný, nedejbože se jich zeptat, jak se zrovna mají…

Oni si myslí, že se cizinců můžou zeptat, jak se mají – tak já se ptám taky. Asi „nejhorší“ otázka, na kterou se Japonce (nejlépe kolegy z práce) můžete zeptat, je „Co jsi dělal o víkendu?“. Nemůže vám říct, že byl na výletě s rodinou nebo lezl po horách, musí říct, že pracoval. Občas když se chci pobavit a uvést je do rozpaků, tak kolegovi řeknu: „Co jsi dělal o víkendu? Já jsem byl v práci, šel jsem kolem tvé kanceláře, a neviděl tě tam. Asi jsi se flákal.“ To je úplně rozloží. (smích) Je to taková malá legrace, které je třeba užívat s mírou. Nicméně, mimo práci mám pár japonských přátel, kde už se konverzace nese v mnohem uvolněnějším duchu.

Pojďme se přesunout k vašemu vědeckému výzkumu – co je jeho předmětem?

Já dělám základní výzkum a moje zaměření je fyzikální organická chemie. Používám fyzikálně-chemické metody k přesné identifikaci struktury nových molekul, k pochopení jejich chování a nalezení vhodné aplikace.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Provádím spousty spektroskopických měření a následně vytvářím vhodné matematické modely, prostřednictvím kterých popíšu a interpretuji jejich reakce. Jedná se například o detekci chirálních vlastností (levo-/pravotočivost molekul), detekci nízkomolekulárních nečistot nebo změnu optických vlastností molekul v reakci na vnější podnět (teplota, pH). Já nové molekuly přímo nesyntetizuji, ale analyzuji jejich vlastnosti s cílem pochopit jejich chování a nalézt vhodné aplikace.

Také se snažíte modifikovat porfyrinové molekuly. Co jsou a k čemu porfyriny slouží?  

Porfyrin je přírodní barvivo. Molekula ve tvaru makrocyklu, která má určitou barvu, od modré přes zelenou, červenou, skoro celé spektrum. Záleží, s čím ta molekula interaguje nebo jaký kov koordinuje ve svém středu.

Vezměte si například červenou krvinku. Každá obsahuje miliony porfyrinů a jejich charakteristická červená barva je dána atomem železa v centru. Bez nich by nefungoval krevní oběh nebo dýchání. Nebo listy rostlin. Jejich zelená barva je derivát porfyrinu s komplexovaným hořčíkem a slouží k záchytu světla pro fotosyntézu.

Vlastnost porfyrinů, kdy mohou měnit svou barvu v závislosti na tom, s čím reagují, se dá použít například na detekci různých nečistot nebo složení roztoků, mimo mnoha dalších aplikací po vhodné modifikaci.

… nebo na detekci rakoviny

Přesně jak říkáte. Jedná se o synteticky dobře modifikovatelný netoxický materiál, který je schopný generovat tzv. singletní kyslík, což je hodně reaktivní částice schopná cíleně zabít buňku. A právě této vlastnosti se využívá ve výzkumu, který je v současné době kolem porfyrinů velmi aktivní.

Porfyrin je přírodní barvivo. Vezměte si například červenou krvinku. Každá obsahuje miliony porfyrinů a jejich charakteristická červená barva je dána atomem železa v centru. Bez nich by nefungoval krevní oběh nebo dýchání.

Na jakém principu je boj s rakovinou postaven?

Vhodné modifikace vedou k cílenému navázání do rakovinných buněk v těle, čímž se zvýší koncentrace aktivního porfyrinu na cílovém místě a minimalizují se nežádoucí účinky na okolní tkáň. Pak se aplikuje červené světlo, které je dobře prostupné tkáněmi, jako spouštěč tvorby reaktivních částic (singletního kyslíku), což vyvolá buněčnou smrt. Proto často při léčbě rakoviny kůže, akné nebo lupénky nemohou lidé chodit po určitou dobu na sluníčko. Obecně se tento typ léčby nazývá fotodynamická terapie.

Zaměřujete se na nějakou konkrétní oblast?

Náš výzkum nemá konkrétní cíl nebo konkrétní aplikaci v medicíně, my tvoříme nové molekuly a sledujeme, „co z nich vyleze“ a v čem mají potenciál pomoct, ať je to například ta fotodynamická terapie nebo třeba detekce iontů/nečistot ve vodě. Právě při našich základních analýzách hledáme neočekávané vlastnosti, které často, na první pohled, mohou vypadat jako experimentální chyba. Taková data je pak třeba nezahodit, ale důkladně se jim věnovat. Aby výsledek stál za to a byl opravdu nový, tak musíte hledat právě tyto neobvyklé vlastnosti či nějaké anomálie a dobře jich využít.

Pokud totiž chcete, aby se vám do toho vrhla nějaká farmaceutická firma, tak už musíte mít něco, co je výrazně lepší než to, co je na trhu, nejenom o trošičku. Tyto firmy nebudou investovat miliardy do studií na lidech, když je tam nízký potenciál návratnosti. O to více je to komplikované, když se jedná o nějakou málo běžnou nemoc, kde, když to řeknu ošklivě, je ten trh malý.

Nastal nějaký zlom v poslední době nebo jsou nějaké určité trendy, na které se právě výzkum porfyrinů zaměřuje?

Cílená léčba rakoviny je pravděpodobně číslo jedna. Porfyrin a chemie kolem něj je velmi bohatá. Jeho syntetická modifikovatelnost a s tím spojená změna vlastností (např. barvy, polarity…) lze využít pro celou škálu senzorických aplikací, např. ve formě optického senzoru, pro detekci toxické rtuti, fluoru, mědi nebo amonných sloučenin jako výbušného dusičnanu amonného. Všeobecně, porfyrin je po DNA a proteinu asi třetí nejdůležitější molekula pro život.

Pojďme se přesunout k životu v Japonsku. Jaké to je, dělat vědu na druhé straně zeměkoule?

Abych pravdu řekl, tohle je pro mě asi nejtěžší otázka. Já to asi nedokážu úplně přesně říct, protože jsem tady už opravdu dlouho. Do Česka jezdím tak dvakrát za rok. Moje zkušenost je taková, že se lišíme v pohledu na to, jak koncipovat článek či „finální produkt“, a ve způsobu prezentace. V Česku mi pořád přijde, že se klade malý důraz na to, jak výsledky dobře „prodat“. Ta situace ale není strnulá a mění se rychle k lepšímu, právě tím, jak mladí vědci jezdí na zahraniční pobyty a přivážejí zpět nové zkušenosti.

Tady u nás v National Institute for Materials Science (NIMS) v Cukubě je značně mezinárodní komunita – Japonci, Indové, Angličani, Španělé, Francouzi… A od každého se naučíte něco o tom, jak přistupovat k výzkumu, psaní a publikování článků i k vědě obecně. Město Cukuba je takové „science city“, je tady celá řada velkých výzkumných institucí. Hned přes silnici od nás je například JAXA, japonská vesmírná agentura, kde se trénují japonští astronauti. V tomhle ohledu je Cukuba unikátní místo i na Japonsko.

Karaoke je tady národní „sport“.

Pozorujete nějaké specifické kulturní rozdíly?

Co se týče pracovní interakce s Japonci, tak kulturní rozdíly v přístupu jsou asi všude. Důraz na formálnost, pravidla, ověřené postupy a co nejméně improvizace. Často se také stává, že japonský respekt k autoritám a přísnost způsobují nedorozumění při komunikaci se šéfem. Těžko se to popisuje, ale znám řadu případů, kdy to celé vygradovalo předčasným ukončením studia/zaměstnání a odjezdem. Bohužel, kvůli této kulturní odlišnosti nakonec většina cizinců odchází do jiné země. Většinou dlouhodobě vydrží jen ti, co si tady našli japonské partnery. Já jsem spíše výjimka.

Chodí Japonci na karaoke?

Jako o život! Karaoke je tady národní „sport“.

Jak zvládáte ty odlišnosti? A co přístup k ženám? Je všeobecně známo, že ta kultura stále není genderově rovnocenná…

Je pravda, že je zásadní rozdíl, jestli jste cizinec muž, nebo žena. Kolikrát se mi už stalo, že vás žena Japonka pouští jako prvního do výtahu, prostě se zastaví a vysloveně vám ukáže, že máte jít první. Muži tady chodí první do dveří, do výtahu, do všeho, takže se musíte rázně zastavit a ukázat jí, že ona má přednost, klidně i pokyvem ruky, jinak nepůjde. Být gentleman v Japonsku je těžké. (smích) Ač se Japonsko posouvá, tak opravdu pomalu, padesátiprocentním tempem co Evropa či Amerika. Amerika razí trend, pak to přijde do Evropy a pak teprve do Japonska, řečeno ve zkratce.

Jak Japonci vnímají dění na Ukrajině?

I když je to pro ně dost vzdálené, tak se kupodivu celkem orientují. Moje manželka pochází z Ukrajiny, potkali jsme se už dávno tady v Japonsku. Takže to dění na nás dopadá poměrně těžce. Její sestra s dětmi musela utéct, teď bydlí v Česku v mém rodném městě. Co se týče Japonců, tak ti v pozitivním smyslu „fandí“ Ukrajině nebo projevují až nebývalou lítost, ví, co se tam děje, chtějí, aby to skončilo, ale nemají moc velký kontext. Celkově o Evropě a její historii ho moc nemají.

Například vnímají druhou světovou válku úplně odlišně než my. Dodnes jsou spíše ublížený národ, protože „přece“ ty jaderné bomby na konci války už si „opravdu“ nezasloužili. Je dost vidět, že oproti Německu japonská katarze po válce nebyla tak hluboká, což je asi dáno začátkem další války, v Koreji, a jejich „spojenectvím“ s USA. Asi to dokládá i to, že císař Hirohito, ačkoliv se aktivně podílel na rozhodování během války, byl vyjmut z Tokijského tribunálu a nikdy nabyl souzen. V Japonsku se tahle část historie opravdu učí jinak a často cizinci při prvním seznámení téměř vyrazí dech.

Japonci vnímají druhou světovou válku úplně odlišně než my. Dodnes jsou spíše ublížený národ, protože „přece“ ty jaderné bomby na konci války už si „opravdu“ nezasloužili.

Zpět k Ukrajině, o válce jsou v televizi informace téměř denně. Bohužel televize z počátku neměly odborníky na Ukrajinu, ale pouze na Rusko, takže se stávalo, že japonské televize vysílaly spíše ruskou propagandu než analýzu situace. Šlo pravděpodobně o neschopnost dramaturgů sehnat kvalifikované odborníky než záměr. Naštěstí se situace zlepšila, a to zčasti díky ukrajinskému krajanskému spolku (ve kterém je i moje žena), který okamžitě reagoval a zasadil se o nápravu. Od té doby, s členy spolku NHK několik dalších japonských televizí udělalo celou řadu interview a téměř vždy dávají do zpráv nějakou kratší informaci o jejich kulturní činnosti nebo dobročinném sbírkovém koncertu pro Ukrajinu.

Co Japonsko a inflace? Stejný vývoj jako v Evropě?

Začíná. Po třicetileté spíše deflaci tu máme rekordní inflaci, nejvyšší od roku 1991. Japonský jen se propadl vůči dolaru za poslední dva roky asi o 25 %. Státní dluh přesahuje 260 % ročního HDP a roste, což myslím nyní řadí Japonsko na první příčku celosvětově. Každý jiný stát na světě by to asi zabalil a zbankrotoval už dávno. Jenže struktura dluhu a to, kdo ho z velké části vlastní, což je japonská centrální banka (cca 70 %), soukromé banky a penzijní fondy, vede k tomu, že je to spíše „vnitřní“ izolovaný dluh, který se Japoncům daří ufinancovat, aniž by je kapitálové trhy ohrožovaly bankrotem.

Jednoho napadne, jak se to vůbec může stát? Pravděpodobně například tak, že centrální banka masivně nakupuje dluhopisy státu a velkých firmem, které tak drží nad vodou až neúměrně dlouho. Tyto firmy se stávají méně a méně konkurenceschopné a nedochází v nich k žádné podstatné restrukturalizaci.

Taková situace, v dnešních obřích rozměrech, bude mít dlouhodobý dopad na japonskou konkurenceschopnost a inovace. Stát, potažmo centrální banka, je navíc v pasti. Pokud začne s prodejem nakoupených podílů firem, tak je velká šance, že je nikdo nebude kupovat za jejich původní cenu, protože ty společnosti nebudou zdravé, což by vyvolalo jejich bankroty a následnou nezaměstnanost. Tohle bude ještě masivní problém a bojím se, že si ho tady slíznu v nějaké formě i já. (smích) Třeba zase dalším zvyšováním spotřební daně.

V poslední době je evropským i americkým přístupem zvedání úrokových sazeb. Japonsko jede stále stejně, tisknutí nových peněz a ekonomické „psí kusy“, jako byly „vrtulníkové“ peníze pro každého občana za covidu. Nicméně ta ekonomika 30 let fungovala v tomhle módu a podle mě nikdo neví přesně proč.

Na druhou stranu Japonci jsou disciplinovaní a nestěžují si, když je třeba uskromnit se v těžkých dobách. Tahle vlastnost jim určitě bude ku prospěchu, až dojde na „lámání chleba“. Pamatuji si, když si po zemětřesení a výbuchu ve Fukušimě v roce 2011 odsouhlasili pokles platů všech státních zaměstnanců o 10 procent. Byl to divný pocit, když v práci kariérně postupujete dobře, ale tři roky po sobě vám klesá měsíční plat. Těžko si představit, že by tohle v Česku nezpůsobilo revoluci. (smích)

Autor: Nicole Baronová

Další rozhovory