Největší mafián všech dob nebyl Al Capone. Proč Lucianův systém z roku 1931 funguje dodnes

Al Capone je nejznámějším mafiánem americké historie. Lucky Luciano je ale tím největším — a to je zásadní rozdíl. Tak to vidí Jan Nápravník, nadšený badatel a znalec italsko-americké mafie a host podcastu Wiseguy, ve druhé epizodě věnované muži, který na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století změnil organizovaný zločin natrvalo. Ze sicilského imigranta bez vzdělání se stal architekt systému, který přežil jeho samého i všechny jeho nástupce. Příběh člověka, jenž si říkal Charlie, posléze díky štěstěně Lucky.

Spotify

Charlie, který se stal Luckym

Salvatore Lucania se narodil na Sicílii a do Ameriky dorazil jako devítiletý chlapec. Zanedlouho se z něj stal Charlie Luciano — americké jméno, americký styl, americké ambice. A pak Lucky. Přezdívku šťastný si vysloužil víckrát než jednou: při přepadeních mafiánských rivalů ho nechali ležet jako mrtvého, ale on vždy přežil. Jizvy na obličeji byly viditelným dokladem toho, co přestál.

„Byl rváč s vizí a se strategickým uvažováním,“shrnuje Jan Nápravník jeho osobnost do jedné věty.

Ve čtrnácti letech ho vyhodili ze školy — předtím si ale stihl vybudovat první byznys. Spolužákům nabízel ochranu: deset centů týdně, jinak výprask. Mezi jeho klienty byl i Meyer Lansky, chlapec, který se s ním přes všechny rány a roky stal celoživotním partnerem a přítelem. Lucianovo zázemí bylo typické pro tehdejší italskou přistěhovaleckou čtvrť: chudá rodina, Little Italy, ulice. Brzy se připletl do slavného Five Points Gangu, kde se potkal například s Johnnym Torriem a mladým Al Caponem — a začala jeho skutečná kariéra.

Prohibice: trampolína, která mafii vystřelila

Rok 1920 přinesl prohibici a s ní zlatou éru organizovaného zločinu. Alkohol byl zakázán, ale lidé pili dál. New York byl velkým přístavem, námořníků bylo v ulicích plno a poptávka po nelegálním alkoholu převyšovala cokoliv, co trh znal předtím. Luciano a jeho síť — postavená na kontaktech napříč etniky a rasami, nikoliv jen na sicilských vazbách — dokázala zásobovat celé město.

„Prohibice byla trampolína, která mafii vystřelila nahoru a ještě jim naplnila kapsy penězi. Díky penězům si pak upevňovali pozici — a to nejen v podsvětí, ale v politice a byznysu.“říká Nápravník.

Stovky milionů dolarů v dnešní hodnotě — to byl objem tehdejšího podnikání. Peníze šly do legálních byznysů a do kapes politiků. Luciano chápal, že skutečná moc neznamená jen umět střílet, ale umět si koupit klid. Prohibice skončila v roce 1933. Mafie ne.

Castellamarská válka a dva odchody na záchod

Koncem dvacátých let ovládali newyorské podsvětí dva mocní bossové. Joe Masseria kontroloval část Manhattanu: klobouk, doutník, stará škola — Sicilián se baví jen se Siciliánem. Na druhém břehu, v Brooklynu, stál Salvatore Maranzano, čerstvě připlulý ze Sicílie, odeslaný tam, aby upevnil vztahy v místní mafii. Mezi oběma tábory doutnalo napětí, střídaly se přestřelky a vraždy. Přibližně sto až dvě stě členů každé strany. Stovky přidružených. Castellamarská válka, pojmenovaná podle sicilského přístavu, odkud Maranzano pocházel, si vyžádala životy stovek lidí.

Luciano byl Masseriovou pravou rukou — mladý, ambiciózní, schopný. A viděl, co jeho šéf ne: že válka nikam nevede. Každá mrtvola na chodníku přilákala noviny a noviny přilákaly policii. Starý svět musel skončit.

„Zradil. Vyhodnotil si, že to je strategičtější a zároveň se snažil zabránit konci  fungujících gangů — buď by se všichni postříleli, anebo by je všechny zavřeli.“popisuje Nápravník.

V dubnu 1931 šel Masseria na dohodnutý oběd na Coney Islandu společně s Luckym a Vitem Genovesem. Vito se v průběhu schůzky omluvil,  Luciano si odskočil na záchod. Přišli čtyři muži a Masseria skončil rozstřílený pod stolem, s rozehranými kartami v ruce. Vyšetřující policisté slyšeli od Luciana jen jedno: byl jsem na záchodě, nic jsem neviděl. Maranzano vyhrál válku a povýšil ho na svou pravou ruku.

Jenže Maranzano udělal zásadní chybu: začal se chovat jako Masseria. Prohlásil se za bosse všech bossů, hrál si na Caesara a požadoval ještě větší desátky než jeho předchůdce. V září téhož roku, pět měsíců po Masseriově smrti, vstoupili do jeho kanceláře čtyři muži přestrojení za policisty a Maranzano byl nalezen mrtev. Byli to židovští gangsteři a za akcí stál Luciano.

Komise: demokratická správa zločinu

Po Maranzanově vraždě Luciano svolal setkání newyorských rodin. Mohl se prohlásit za bosse všech bossů a odmítl to. Viděl, jak dopadli jeho předchůdci.

„Kdyby ze sebe udělal bosse všech bossů, namaloval by na sebe terč a dřív nebo později by ho zastřelili.“vysvětluje Nápravník logiku tohoto rozhodnutí.

Namísto toho Luciano navrhl Komisi: orgán pěti newyorských rodin, kde každá má svého zástupce a společné záležitosti se řeší kolektivně. Systém, který byl tehdy revoluční a funguje dodnes. Členem rodiny se stále mohl stát jen Ital s oběma italskými rodiči, ale kooperace navenek byla otevřená komukoli: Irům, Židům, Francouzům. Schopnost a pracovitost, nikoliv původ. To byl zásadní update oproti minulým nařízením.

„Ten systém byl natolik chytrý, demokraticky autoritativní a strategický, že přežil Luciana i všechny ostatní.“hodnotí Nápravník.

Zároveň Nápravník vyvrací jeden z nejrozšířenějších mýtů: takzvaná Noc sicilských nešpor (Night of Sicilian Vespers), kdy prý Luciano za jedinou noc nechal po celé Americe zlikvidovat desítky bossů staré školy, se v takové podobě nestala. Zemřeli nanejvýš dva nebo tři — v Pittsburghu, Los Angeles, možná v Clevelandu. Mýtus byl lákavý, realita prozaičtější.

Pád: prostitutky jako svědkyně a 30 až 50 let

Luciano se vyhříval u moci, jeho nepřátelé se vypařili. Časem se však objevil jeden zásadní protivník. Thomas Dewey, mladý a ambiciózní prokurátor, věděl, co Luciano dělá. Jen to neměl jak dokázat. Luciano fungoval jako strategický šéf na dálku, nevykládal alkohol z náklaďáku, nestál u pokladny nevěstince. Distribuoval moc tak, aby nikde nebyl přistižen při činu.

Dewey nakonec sáhl po nečekaném nástroji: prostitutky, které Luciano vydržoval a pohrdal jimi natolik, že před nimi mluvil otevřeně o svém byznysu, protože je nepovažoval za sobě rovné. Ony ale začaly vypovídat. Kombinace jejich svědectví, nepřímých důkazů a Deweyho odhodlání přinesla v roce 1936 verdikt: 30 až 50 let.

„Všichni byli v šoku, protože to bylo prakticky jako za vraždu. Ty důkazy nebyly tak silné, šlo přece o výpovědi prostitutek. Ale Dewey chtěl udělat z Luciana precedens,“říká Nápravník.

Z vězení nicméně Luciano rodinu stále řídil. Nebyl v Alcatrazu, seděl ve státě New York, takže kontakty zůstaly.

Válka, doky a cesta do Itálie

Druhá světová válka přinesla nečekaný obrat. Německé ponorky ohrožovaly lodní provoz u amerického pobřeží a newyorské přístavy — ovládané mafií — se staly strategickým problémem pro armádu. Námořní rozvědka přišla za Lucianem s nabídkou.

„Přišli za Lucianem a řekli: pojďme se domluvit. My ti trošku zkrátíme trest a přivřeme oko, když ty nám zajistíš, že nebudeme mít v docích problémy. Válečná mašinérie se rozjížděla, z New Yorku se přepravovalo strašně moc lodí do Evropy — potřebovali klid na práci,“popisuje Nápravník dohodu.

Luciano to zařídil. Konec války přinesl jinou dohodu: propuštění z vězení, ale deportace do Itálie. V roce 1946 Luciano povečeřel se svými muži v New Yorku, rozloučil se s tím, že se vrátí a nastoupil na loď. Nikdy se nevrátil.

Luciano se pokoušel operovat z Kuby, kde Batistův režim umožňoval americké mafii provozovat kasina a hotely a odkud bylo do Floridy blízko. CIA a italské bezpečnostní složky ho ale z ostrova vyhnaly zpátky do Itálie. Usadil se v Neapoli.

Neapol, New York v srdci a francouzská spojka

V Neapoli Luciano navázal kontakty s místní Camorrou, organizoval evropskou část francouzské spojky, pašování opia do Marseille, výrobu heroinu a jeho přepravu do Ameriky a přijímal návštěvy amerických mafiánů (patřili mezi ně Joe Bonnano či Carmine Galante), kteří za ním jezdili sjednávat obchod. Jeho vliv na chod v Americe upadal, vliv na drogový obchod naopak rostl.

A pak byl tu New York. Luciano ho miloval – ulice, lidi, jazyk. Vyhledával neapolské restaurace, kam chodili američtí turisté, zval je na kávu nebo drink, jen aby slyšel newyorskou angličtinu.

„Strašně mu New York chyběl. Aktivně vyhledával lidi po celé Neapoli, kteří tam přijeli na výlet, zval je a část z nich samozřejmě věděla, co je zač,“říká Nápravník.

V Neapoli se poprvé zamiloval do balleriny z Milána, v pětapadesáti. Celý život argumentoval tím, že s takovým životem nelze mít rodinu. Děti nikdy neměl.

V roce 1962 se Luciano chystal podepsat smlouvu na memoáry a filmová práva. Producenti za ním přijeli. Dostal infarkt a zemřel. Salvatore Lucania, zvaný Charlie, přezdívaný Lucky, mrtvý dřív, než mohl vyprávět svůj příběh.

Kde se o mafii dozvědět víc: čtyři knihy a jedno pravidlo

Jan Nápravník doporučuje pro zájemce o téma kombinaci ověřených zdrojů. Knihy:

• Five Families od Selvyna Raaba — encyklopedický přehled italsko-americké mafie, od povrchu i do hloubky
• Donnie Brasco od Joea Pistona — skutečný příběh agenta FBI, který pronikl do mafie; filmová adaptace s Johnnym Deppem a Al Pacinem je sice osekaná, ale věrná
• I Heard You Paint Houses od Charlese Brandta — základ pro Scorseseho Irishmana; část příběhů je vymyšlená, ale průřez druhou polovinou 20. století je výborný
• Wiseguy od Nikolase Pileggiho — Henryho Hill a předloha pro Goodfellas

Z filmů Nápravník vyzdvihuje Donnie Braska a televizní film Gotti z roku 1996 s Armendem Asantem (HBO) jako nejvěrněji zachycující realitu prostředí. Naopak varuje: Gotti s Johnem Travoltou je pohádka, která s realitou nemá nic společného.

Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video, kde se dozvíte: 

• Jak vznikla každá z pěti rodin, kteří byli jejich zakladatelé a jak se v čase proměňovaly
• Proč rodina Colombo (původně Profaci) měla vždy nejméně členů — a přesto dělala největší problémy
• Jak se z rodiny Mangano přes Anastasii stala Gambino family — a co s ní udělal John Gotti
• Proč byla rodina Lucchese (Gagliano) nejstabilnější — a co se stalo na začátku devadesátých let
• Co dělal Joe Bonanno v době, kdy byl klan Bonanno vyloučen z Komise po případu Donnie Brasco — a jak se vrátil