Architekt z New Yorku: V poslední době si připadám jako nástroj na zisk

Architekt Jan Klaška, který působí v newyorské pobočce renomovaného dánského studia BIG a podílí se na návrhu stadionu v Las Vegas, v pořadu The Soul Capital Libora Zezulky popsal, jak se proměňuje role architektury v době umělé inteligence, proč kvalitní stavby dokážou nastartovat rozvoj celých měst a proč si v poslední době stále intenzivněji klade otázku, zda architekt neslouží především jako nástroj pro tvorbu zisku.

Spotify

Podle Jana Klašky zůstává architektura i v době developerských projektů a komerčních tlaků uměleckou disciplínou. Spolu se společností se však mění kontext jejího vzniku i samotná definice umění. „Architektura je symbiózou umění a technických i sociálních znalostí, které se spojují v jeden celek,“ vysvětluje Klaška.

Architekty přesto nevnímá pouze jako umělce. Jejich práce podle něj propojuje celou řadu oborů a vyžaduje nejen tvůrčí schopnosti, ale také technické, sociální a psychologické znalosti.

„Architektura má vlastní škatulku. Je to něco mezi uměním, technickou vědou, sociologií a psychologií. Není to čistokrevné umění ani čistokrevná technická záležitost,“ dodává Klaška. Právě schopnost spojovat různé disciplíny považuje za důležitou součást architektonické profese. Architekti podle něj nevytvářejí pouze jednotlivé budovy, ale prostředí, ve kterém lidé žijí, pracují a tráví podstatnou část svého života. „Dnes se v architektuře pohybujeme každodenně. Žijeme a pracujeme v prostředí, které je definováno architekturou,“ říká Klaška.

Tvorba architektů tak může ovlivňovat lidské pocity, způsob života i fungování veřejného prostoru. Kvalitně navržené prostředí může přinášet spokojenost, zatímco špatně fungující stavby mohou vyvolávat frustraci a komplikovat každodenní život.

Z Londýna do New Yorku. Rozhodla zelená karta i lidé

Profesní cesta Jana Klašky vedla z České republiky přes londýnské studio Zaha Hadid Architects až do New Yorku, kde dnes působí v kanceláři BIG a podílí se na návrhu stadionu v Las Vegas. Přestože byl v Londýně spokojený a aktivně nehledal novou pracovní ani životní zkušenost, nakonec se rozhodl využít příležitost, kterou mu nabídla americká zelená karta. „Finálním důvodem bylo, že jsem měl zelenou kartu, a kdybych ji nevyužil, propadla by mi,“ vysvětluje.

Teprve po přestěhování si naplno uvědomil, jak výrazně se obě metropole liší. Zatímco Londýn ho profesně i osobně bavil, v New Yorku se podle svých slov nakonec našel více.

„To, co dělá New York New Yorkem, jsou lidé. Energie, způsob života, způsob nahlížení na život a hodnoty,“ popisuje. New York je podle něj mimořádně rychlé, náročné a někdy také nepříjemné město. Právě jeho intenzivní a tvrdé prostředí však může lidi vést k větší vděčnosti za běžné okamžiky.

„New York je neskutečně rychlý a neskutečně nepříjemný. Když ale lidi poznáte trochu do hloubky, zjistíte, že se právě kvůli relativně drsnému prostředí dokáže projevit vděčnost a snaha využít každý okamžik,“ říká Klaška.

Umělá inteligence architekty nenahradí. Může ale rozšířit jejich možnosti

Jedním z hlavních témat rozhovoru byla také umělá inteligence a její dopad na architekturu. Klaška se věnuje takzvanému computational designu, tedy návrhovým metodám využívajícím výpočetní techniku, algoritmy a počítačové modelování.

Díky těmto metodám už nemusí být proces navrhování zcela lineární. Architekti mohou současně studovat několik možností, vytvářet různé varianty a zkoumat konkrétní problém podstatně podrobněji než při využití pouze manuálních metod. „Počítač je nástrojem, který nám pomáhá prozkoumávat mnohem více možností a studovat dané téma do větší hloubky,“ vysvětluje Klaška.

Technologie podle něj nepřebírá práci architekta, ale rozšiřuje jeho možnosti. „Neznamená to, že počítač dělá něco za člověka. Je to pouze nástroj, díky němuž může architekt vytvořit více variant nebo dané téma prozkoumat do větší hloubky,“ dodává.

Podobně vnímá také nástup umělé inteligence. Neobává se, že by v dohledné době nahradila lidskou kreativitu. Může však urychlit práci, pomoci s vyhodnocováním většího množství informací a propojit souvislosti, které by jednotlivec sám nemusel objevit. „Věřím tomu, že umělá inteligence nedokáže, alespoň v tuto chvíli, nahradit lidskou kreativitu. Je to další nástroj, který nám pomáhá být rychlejší, prozkoumat více věcí a spojovat souvislosti, o kterých bychom dříve nepřemýšleli,“ říká.

Klaška podle svých slov využívá umělou inteligenci každodenně a jejího rozvoje se nebojí. V budoucnu by mohla architektům pomoci hledat odpovědi také na problémy, které se dosud nepodařilo uspokojivě vyřešit. „Věřím, že nám AI může přinést možnosti, jak vyřešit problémy, které jsme dodnes nevyřešili, ať už jde o dopravní modely, nebo způsob využívání vnějšího prostředí,“ dodává.

Když jedna stavba změní celé město

Klaška nevnímá architekturu pouze jako estetickou disciplínu. Kvalitně navržené stavby a veřejné prostory mohou podle něj významně ovlivnit rozvoj měst, čtvrtí i celých regionů.

„Jakýkoliv pozitivní zásah do veřejného prostoru může iniciovat neskutečný rozvoj dané čtvrti. Neznamená to, že architekt všechno orchestruje jako dirigent. Adekvátními a prospěšnými zásahy ale může jako lavinu iniciovat další rozvoj,“ vysvětluje.

Jako jeden z nejznámějších příkladů uvádí proměnu španělského Bilbaa, kde se ikonická architektura stala impulzem pro další rozvoj města. „Bilbao je jeden z nejznámějších příkladů. Ikonická stavba dokázala z naprosto mrtvého městečka udělat středobod světa,“ říká. Kvalitní architektura podle něj přilákala návštěvníky a cestovní ruch následně podpořil další rozvoj města. Současně připouští, že každá podobná proměna má také svou odvrácenou stranu a může částečně potlačit původní atmosféru daného místa. „Každá mince má dvě strany. V tomto případě to ale můžeme demonstrovat jako obrovský úspěch architektury, která dokázala přepsat dějiny jednoho malého města,“ dodává.

Čím větší projekt, tím větší otázky o smyslu práce

Rozhovor se postupně stočil také k osobnímu pohledu na profesi. Práce na velkých mezinárodních projektech podle Klašky nevyhnutelně přináší kontakt s komerčními zájmy a požadavky na finanční návratnost staveb.

„Když člověk dělá velkou architekturu, například stadiony nebo stavby nadnárodního významu, nutně se potýká s komerčním využitím a profitabilitou těchto staveb,“ vysvětluje Klaška. Právě tato zkušenost ho v poslední době přivedla k intenzivnějšímu přemýšlení nad skutečným smyslem jeho práce.

„V poslední době se mě hodně dotýká to, že jsem si uvědomil, že jsem vlastně nástrojem pro zisk,“ přiznává. Přestože se do každého projektu snaží vložit maximum svých zkušeností, znalostí a osobního přístupu, někdy má pocit, že hlavním smyslem práce zůstává vytvoření zisku pro investora.

„Snažím se do práce přinášet všechno ze svých zkušeností, vlastností a znalostí, aby byla architektura kvalitní, sloužila svému účelu a plnila zadání. V mnoha případech si ale člověk připadá jako nástroj na profit,“ říká. Do budoucna by proto chtěl svou práci více propojit se společenským přínosem.

Bez omezení nevznikají nejlepší řešení

Přestože by se mohlo zdát, že architekti touží po neomezeném rozpočtu a absolutní tvůrčí svobodě, Klaška tvrdí pravý opak. Kdyby při navrhování nemusel respektovat žádné finanční, legislativní ani jiné limity, podle svých slov by ho taková svoboda spíše paralyzovala.

Za jednu z nejzajímavějších staveb v Praze označuje Klaška kontroverzní Žižkovský vysílač. Přestože od svého vzniku rozděluje veřejnost, považuje ho za unikátní a ikonickou stavbu.

„Mám strašně rád Žižkovský vysílač. Je to něco naprosto unikátního, ikonického a pro spoustu lidí i vizuálně bolavého,“ říká.

Právě spojení výjimečnosti, výrazného vzhledu a kontroverze podle něj dělá z vysílače stavbu, která v pražském prostoru nemá obdoby.

Odvaha znamená stát si za vlastním přesvědčením

Za jednu z nejdůležitějších vlastností v osobním i pracovním životě považuje Klaška odvahu.

„Odvaha je pro mě trvání na vlastním přesvědčení i přes příkoří, které vám to přináší,“ říká.

Jednoznačně má nastavené také své profesní hranice. Odmítl by například projekty, s jejichž hodnotovým nebo morálním základem by se nedokázal ztotožnit.

„Nedělal bych politickou architekturu ani zadání pro vizi, kterou bych považoval za amorální,“ říká Klaška. Dodává, že by nechtěl pracovat na něčem, s čím se osobně nedokáže identifikovat.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast. Dozvíte se také:

1. Proč Jan Klaška považuje navrhování věznic za jednu z nejzajímavějších architektonických disciplín?
2. V čem se podle něj liší život v Londýně a New Yorku?
3. Proč by ho neomezený rozpočet a absolutní svoboda při navrhování spíše paralyzovaly?
4. Jaké osobní hodnoty a životní priority odhalily hry během natáčení pořadu?
5. Jakou stavbu by chtěl navrhnout, kdyby si mohl vybrat bez ohledu na rozpočet a lokalitu?