BIS se poprvé zaměřila na online radikalizaci dětí. Algoritmy vedou od panenky k symbolu Z

Přes 55 % českých dětí ve věku 13–17 let zažilo online nadávky a urážky. Třetina šíření ponižujících fotek. A každé desáté dítě ve věku 11–14 let vykazuje příznaky závislosti na digitálních médiích. Přesto české děti ke svým prvním telefonům přicházejí dříve a jejich rodiče jsou k digitálním rizikům benevolentnější než rodičovská populace v západní Evropě. Výzkumnice nových médií Michaela Slussareff a mediální kouč a tvůrce obsahu David Vaníček se v podcastu Rušičky shodli na jednom: problém není v technologii samotné, ale v tom, že ji děti dostávají do rukou dřív, než jim někdo vysvětlí, co to obnáší. A zákaz sám o sobě to nevyřeší.

Spotify podcasty.cz

Digitální džungle: vyrůstáme v ní, ale neznáme ji

Česká republika má ve srovnání se západoevropskými zeměmi horší ukazatele v oblasti dětské online bezpečnosti. Děti se setkávají s pornografií v nižším věku a ve větším množství, rodiče jsou k digitálním rizikům tolerantnější a edukace v oblasti digitálního rodičovství systematicky chybí. Michaela Slussareff, výzkumnice nových médií a zakladatelka Slowtech Institute, přirovnává dnešní online prostředí k džungli.

„Ta digitální džungle tak vyrostla okolo nás během našeho života a my bychom měli být průvodci svých dětí — ale neumíme to, protože jsme v ní sami nevyrůstali,“ říká Slussareff.

Podobně situaci vidí David Vaníček, bývalý televizní reportér a jeden z tvůrců obsahu zaměřeného na rodičovství. Podle něj je klíčový problém právě v tom, že generace dnešních rodičů ve věku 30–40 let vyrůstala v době, kdy digitální tlak byl jen zlomkem toho současného.

„Alkohol s námi vyrůstal, drogy se okolo nás pohybovaly, dostávali jsme preventivní programy ve školách. Ale tohle vzdělání k digitálním technologiím jednoduše nemáme. A zároveň se nám automaticky nerozsvítí alarm stejně jako u alkoholu — přitom jde o stejný typ závislosti,“ říká Vaníček.

Společensky je přitom zcela nepřijatelné, aby desetileté dítě šlo do obchodu pro cigarety. Že si ale prostřednictvím telefonu sáhne na jiný typ závislosti — a rodič to mávnutím ruky přejde — to se stále považuje za normu.

Dívky, chlapci a různá rizika stejného prostoru

Digitální prostředí nepůsobí na všechny děti stejně. Výzkumy opakovaně ukazují, že dívky jsou v době dospívání ohroženy především důsledky srovnávání se s ostatními — konzumují obsah o dokonalých tělech a make-upech a jsou vystaveny sociálním tlakům, které mohou vést ke snížené sebedůvěře nebo poruchám příjmu potravy.

„Kluci jsou zase mnohem více atakovaní politickým a radikalizačním obsahem na sociálních sítích a výrazněji upadají do závislosti na videohrách. Pornografie pak má dost podobné dopady bez ohledu na pohlaví, i když i tam existují rizikové skupiny,“ vysvětluje Slussareff.

Specificky ohrožené jsou podle ní také děti s ADHD nebo na autistickém spektru, u nichž je riziko digitální závislosti výrazně vyšší. Právě pro tyto skupiny by měla existovat cílená preventivní opatření — v praxi ale zatím chybí.

Veronika Víchová, jedna z moderátorek podcastu, upozorňuje, že téma dětí v online prostoru přesáhlo rámec rodinné výchovy: Bezpečnostní informační služba (BIS) poprvé zařadila online radikalizaci dětí jako samostatnou kapitolu své výroční zprávy. Příklad toho, jak rychle algoritmus eskaluje, popsal Vaníček:

„Dítěti na YouTube vyskočí Shorts, podívá se na ruskou holčičku, jak obléká panenku — a třetí video je symbol Z na hračce připomínající tank. To je ten algoritmus, který je v tomhle strašně nebezpečný,“ říká Vaníček.

Zákaz, regulace nebo vzdělání? Tři pilíře, které se doplňují

Veřejná debata o ochraně dětí online se v posledních týdnech vyostřila: politici hovoří o zákazu sociálních sítí pro děti, o zákazu telefonů ve školách i o zpřísnění věkových limitů. Slussareff a Vaníček se shodují, že jakýkoliv zákaz je jen jedním z nástrojů — a bez dalších pilířů nestačí.

„Aktuální data z jiných zemí ukazují, že 48 % dětí obchází zákazy pomocí VPN. Ale to není argument proti regulaci — spíš argument pro to, že samotná regulace nestačí a musí jít ruku v ruce se vzděláváním,“ říká Slussareff.

Podle Slussareff existují tři klíčové pilíře bezpečnějšího digitálního prostoru: efektivní regulace platforem (aby toxický a návykový obsah k dětem nedošel), digitální vzdělávání dětí samotných a vzdělávání rodičů. Velký problém přitom vidí v oblasti lobbingu technologických firem — a přirovnává dnešní situaci k tabákovému průmyslu osmdesátých a devadesátých let.

„Ten lobbingový budget technologických společností je pro nás úplně nepředstavitelný. V Bruselu je téměř sto lobbystů s přímým přístupem do Evropského parlamentu, kteří jsou přítomni při jednáních. Mluvíme o mnohem větší hře, než kolik z ní vidíme,“ upozorňuje Slussareff.

Česká republika přitom stále nedokončila implementaci evropského Aktu o digitálních službách (DSA) a Český telekomunikační úřad jako potenciální regulátor nemá zatím fakticky žádné pravomoci. Paralelu nabízí minulost: Česko bylo jednou z posledních zemí v Evropě, která zakázala kouření v restauracích.

Telefony ve školách: stejná pravidla, různé výsledky

Celostátní regulace telefonů na školách v České republice zatím neexistuje — ministerstvo školství vydalo pouze nezávazná doporučení. Výsledky proto závisejí na přístupu konkrétní školy. Výzkum slovenského experta Michala Božíka ukázal, že tři školy se stejnou regulací ji aplikovaly zcela odlišně a dosahovaly zásadně odlišných výsledků.

„Ta data nám toho moc neřeknou, pokud nevíme, jak moc škola regulaci vymáhá a jak moc ji děti respektují. Obecně kvalitativní studie ukazují, že se děti lépe soustředí — ale velký meta-výzkum MUNI říká, že výsledky se v podstatě rovnají, což je podle mě dáno právě tou metodologickou specifičností,“ vysvětluje Slussareff.

Vaníček přinesl příklad ze školy svých dětí, kde si žáci nakonec sami přišli za učiteli a zákaz telefonů vyžadovali — poté co zjistili, že jejich spolužáci pravidla nedodržují a oni jsou znevýhodněni. Příklad podle něj ukazuje, že nejlépe funguje regulace, na níž se děti samy podílejí.

„Pokud si třída se svým třídním učitelem pravidla nastaví sama, děti je dodržují mnohem víc. Třeba si určí jednu přestávku, kdy telefon smí — cokoliv, co je jejich vlastní. Tam to funguje.“ dodává Slussareff.

Dávkovat, vysvětlovat, nezakazovat úplně

Ani jeden z hostů nepropaguje úplné odtržení dětí od digitálního světa. Naopak — Vaníček vyjmenoval celou řadu příkladů, kde technologie dětem smysluplně pomáhají: od finanční gramotnosti přes tvorbu videí, animaci a storytelling až po plánování dopravy. Klíčem je podle něj rovnováha.

„Jsem zastánce balancu. Nechci, aby děti celý den sportovaly, ani se celý den učily. Stejně tak nechci, aby celý den seděly u obrazovky. Hodina je jejich, ale bez hranice to z hodiny klidně bude šest a půl — a to je pak zdravotně nebezpečné,“ říká Vaníček.

Slussareff zároveň upozorňuje, že čas strávený u obrazovky není jediná proměnná. Záleží na tom, co dítě konzumuje: hodina strávená hraním strategické hry s kamarády má úplně jiný dopad než hodina scrollování krátkých videí. Výzkumy přitom naznačují, že právě krátkodobé konzumování Shorts a Reels má dlouhodobě negativní dopad na pozornost a seberegulaci.

Vedle limitů pak Slussareff zdůrazňuje ještě jeden faktor, který v debatě o obrazovkách bývá přehlížen: chybějící nuda. Svým americkým studentům zadala digitální výzvu — 20 minut denně nedělat vůbec nic. Reakce byla šokující.

„Pokud neustále konzumuji obsah a nemám čas být sama se svými myšlenkami, těžko si uvědomím, že mi třeba něco vadí nebo že mám problém. I když to zní absurdně, je to realita, ve které ty lidi dnes žijou,“ říká Slussareff.

Sdílet děti online? Vědomé rozhodnutí, ne impuls

Rozhovor se dotkl i tématu tvůrců obsahu, kteří ve svých příspěvcích ukazují vlastní děti. Vaníček jako jeden z nich — spolu s partnerem tvoří profil Dva tátové, kde od začátku vědomě sdílejí rodinný příběh jako způsob, jak bourat předsudky o rodičovství stejnopohlavních párů — popsal, jak k tomu přistupují.

„Vědomě jsme se rozhodli obětovat část soukromí svého i dětí. Máme bezpečnostní checklist, který dodržujeme — například nikdy nezveřejňujeme, kde právě jsme, pokud nemáme děti stoprocentně pod kontrolou. Počkáme třeba pět hodin poté,“ vysvětluje Vaníček.

Slussareff v reakci pochválila samotný přístup k vědomému rozhodování. Podle ní je největším rizikem to, když rodiče děti do obsahu zapojují bez reflexe — a naopak přílišné skrývání (emoji přes obličej) nemusí vždy situaci vyřešit, pokud jsou v příspěvcích stále přítomny citlivé informace.

Kde hledat pomoc: pět konkrétních zdrojů

Na závěr hosté doporučili rodičům konkrétní místa, kde najít ověřené informace:

• Digi Rozhledna (digi-rozhledna.cz) — český rozcestník s obsahem od předních akademiků, určený pro rodiče, pedagogy i děti
• Common Sense Media (commonsensemedia.org) — anglicky, recenze aplikací, her, filmů i seriálů od odborníků, rodičů i dětí samotných
• Česká pediatrická společnost — na svém webu postupně přidává záložku s doporučeními pro digitální bezpečnost dětí
• Mobilní operátoři (O2, Vodafone, T-Mobile) — každý má vlastní projekt nebo newsletter věnovaný online bezpečnosti
• Umělá inteligence jako první poradce — dotaz ve stylu Moje dcera chce hrát Roblox, mám jí to dovolit a jak na to bezpečně? může být dobrým startovním bodem, pokud se zeptáte s důrazem na bezpečnost
• Kniha Hry, sítě, porno od Michaely Slussareff — v květnu 2025 vychází rozšířené druhé vydání, doplněné mimo jiné o téma AI kamarádů a algoritmického obsahu pro děti

Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Rušičky na FocusOn.cz nebo na YouTube a Spotify. V epizodě zaznělo ještě:

• Proč Slussareff spolupracuje s pediatry — a jak mohou být první linií prevence dříve, než dítě dostane telefon do ruky
• Co říká studie MUNI o zákazech telefonů ve školách a proč jsou výsledky překvapivě nejednoznačné
• Jak Vaníček jako rodič řeší situaci, kdy kamarádky jeho dcer mají WhatsApp — a jaký má připravený plán B, kdyby tlak byl neúnosný
• Proč mohou populistické politické systémy profitovat z regulační džungle v online prostoru — a jakou roli v tom hrají algoritmy
• Jak Slussareff pracuje se svými americkými studenty na tématu nudy — a proč je 20 minut bez telefonu pro ně větší výzva než cokoliv jiného