Mouka v batohu, zatčení armádou i horor u zubaře. Cestovatel radí, jak si hory užít a nejen přežít

Sedmnáct let putování po horách celého světa – od Beskyd přes Kavkaz a Střední Asii až po íránské pouštní vrcholy. Cestovatel a spisovatel Jakub Venglář všechny zkušenosti, průšvihy i praktické rady sepsal do knihy Jak na přechody hor bezpečně s úsměvem a co nejlehčím batohem. V podcastu Přežít s Amarem Ibrahimem na platformě FocusOn vypráví o tom, proč si lidé na hory balí prací prášek, jak ho v Kyrgyzstánu léčil učeň zubaře, jak ho v Ázerbájdžánu zatkla armáda – a proč je nejčastější chybou cestovatelů podcenění zimy.

Spotify

Jakub Venglář se horám věnuje sedmnáct let a za tu dobu prošel cestu od naprostého nováčka s přetěžkým batohem po zkušeného cestovatele, který ví, že klíčem k úspěšnému treku není jen kondice, ale především příprava. Své poznatky shrnul v knize Jak na přechody hor bezpečně s úsměvem a co nejlehčím batohem.

„Knížku jsem psal s vědomím, že bezpečnost je zásadní. Zároveň jsem ale chtěl, aby nešlo jen o přežití, ale aby si člověk cestu i užil,“ říká Venglář. Kniha pokrývá vše od orientace s buzolou přes výběr bot a spacáku až po sestavení lékárničky. Na kapitole o první pomoci spolupracovali odborníci z kurzů první pomoci.

Průvodce je podle autora určen především začátečníkům, ale i zkušený horský vlk v něm najde tipy, které dávají smysl. Moderátor Amar Ibrahim, který sám vede kurzy přežití, to potvrzuje z vlastní praxe: i člověk, který si myslí, že je na vyšší úrovni, občas zjistí, že se stále má co učit.

Z babičky Beskyd do hor celého světa

Lásku k horám probudila ve Venglářovi babička. Jako malý nechodil rád do školky, a tak ho matka nechávala u babičky, se kterou jezdil do Beskyd. S rodiči toho moc nenacestoval – nejdál to bylo na Prostřední Bečvu. Zlom přišel po maturitě, kdy se s kamarády vydal do Tater.

„Bylo to děsivé, totálně jsem zmokl, brutálně jsme se zničili – ale zvráceným způsobem mě to bavilo,“ vzpomíná s úsměvem. Následovaly výpravy do Rumunska, na Balkán a dál. Po vysoké škole se díky novým spolužákům dostal do stále vzdálenějších destinací a hory se staly nedílnou součástí jeho života.

V současnosti pracuje jako event manažer. Průvodcem není a ani být nechce – své zkušenosti předává prostřednictvím přednášek a svých knih. První knihou byly cestopisy Místa, kam se nechodí, druhou je praktický průvodce horskými přechody, na kterém pracoval přibližně tři roky.

Šnorchl v poušti a půl kila mouky. Co do batohu nepatří?

Jedním z hlavních témat rozhovoru je příprava a balení. Venglář i Ibrahim se shodují, že lidé si na výpravy často berou zbytečnosti. Venglář vzpomíná, jak jeho kamarád táhl po gruzínských kopcích půl kila mouky na zahušťování omáček, a sám přiznává, že na začátku cestovatelské kariéry si na čtrnáctidenní trek do Rumunska vzal zásoby jídla na celou dobu – obrovský pytel Tatranek a instantních polévek.

„Vůbec jsem nedocenil, že stačí sejít do vesnice a v obchodě si nakoupit,“ směje se dnes nad svou tehdejší naivitou.

Sám si ovšem jednu zdánlivě zbytečnou věc v batohu obhajuje: na trek pouštními horami Ománu si vzal šnorchl, protože věděl, že se později přesune na pobřeží. Vznikla z toho dnes legendární fotka s potápěčskou výbavou uprostřed pouště. „Nepřipadá si člověk úplně jako nejostřejší tužka v penále,“ přiznává s humorem.

Klíčové pravidlo, které Venglář opakuje, je testování vybavení před výpravou. Novou bundu, spacák nebo stan je podle něj nutné vyzkoušet alespoň na víkendovém výletu po Česku, než se s nimi člověk vydá na zahraniční trek. „Od výroby můžu dostat špatně přibalené tyčky ke stanu, nebo zjistím, že mi oblečení někde hrozně dře. Dva dny to člověk vydrží, po týdnu je to neúnosné,“ varuje.

U zubaře v Kyrgyzstánu: Když vlastní hloupost dožene cestovatele

Jedním z nejbarvitějších příběhů rozhovoru je Venglářova návštěva zubaře v kyrgyzském městečku. Příběh začal den před odletem na půlroční cestu po Asii, kdy ho rozbolel zub. Bolest přebil prášky a měsíc a půl byl klid. V Bangkoku měl skvělou příležitost zajít na mezinárodní kliniku, ale bolest znovu odignoroval. Třetí záchvat přišel při překračování hranic z Číny do Kyrgyzstánu – a tentokrát bylo jasné, že bez zubaře to nepůjde.

Paní domácí na hostelu s kompletně zlatým chrupem doporučila svého zubaře a přidělila Venglářovi desetiletého vnuka jako tlumočníka, který trochu uměl anglicky. Zkušený doktor pak cestovatele svěřil svému učni, který se na něm zřejmě zaškoloval. Venglář ho mezi výkony učil anglická slova jako „vyplivnout“ a „zpět“.

„Bolelo to příšerně, protože učeň ještě pořádně neuměl umrtvovat. Dostal jsem dvě nebo tři injekce, ale bolest jsem cítil i tak,“ líčí Venglář. Když výsledek kyrgyzské opravy později ukázal zubařce v Česku, ta si rentgen pět minut prohlížela a usedavě se smála. Pak se ptala, jestli může snímek poslat kolegyním po nemocnici.

Kamarád s natrženým svalem a vrtulník v sibiřských horách

V pohoří nedaleko Bajkalu se Venglář dostal do situace, která mohla skončit vážně. Kamarád s nimi odletěl na Sibiř, aniž zmínil, že si dva až tři týdny předtím natrhnul stehenní sval. Že problém přetrvává, oznámil uprostřed hor v kopci – s tím, že další kopec, který vyleze, budou schody do letadla.

Naštěstí v oblasti existovaly termální lázně, kam sice vede třídenní drsný trek, ale kam také létají vrtulníky. Skupina se rozhodla zaplatit si let za čtyři až pět tisíc korun místo řešení pojišťovny a záchranné operace. Komplikace nastala při převodu peněz z Česka – příbuzní doma si nejprve mysleli, že je někdo unesl a požaduje výkupné. Situaci nakonec pomohla řešit i česká ambasáda. Kamarád odletěl vrtulníkem, skupina si z toho odnesla krásný vyhlídkový zážitek – ale v tu chvíli to vtipné úplně nebylo.

Zatčení v Ázerbájdžánu

Jeden z nejdramatičtějších zážitků Venglář prožil v Ázerbájdžánu. S bratrem vyrazili na výlet do hor, kde podle starých map vedly cestičky. Co nevěděli: půl roku předtím tam bylo vyhlášeno pohraniční pásmo v šířce padesáti kilometrů podél celých hranic. Informace o tom existovala pouze na webu ázerbájdžánského ministerstva a v jednom nově vydaném německém průvodci.

„Za kopcem se zčistajasna objevili ozbrojenci v uniformách. Pasy a dokumenty! Pasy máme, ale dokumenty žádné,“ popisuje Venglář moment zadržení.

Co následovalo, byla typická směs východní přísnosti a pohostinnosti. Vojáci se rozhodli s nimi přenocovat, zavolali si po vysílačce zásoby – přijel kluk s oslíkem, který přivezl stan, jídlo a dvoulitrovou lahev polské vodky. Večer se „družilo“. Druhý den ale přestalo být veselo: ve vesnici na začátku hřebenu zjistili, že vojáků je mnohem víc, protože narušení pohraničního pásma se povedlo právě v době velkého vojenského cvičení.

Následoval výslech na vojenské základně. Patnáct minut tvrdých otázek: odkud jste, jste doopravdy bráchové, jak jste se dozvěděli o naší zemi, co tady plánujete. Pak vojáci nahodili úsměv, řekli „Welcome to Ázerbájdžán“.

Kavkazští ovčáci a íránští hlídači: Jak přežít setkání se psy

Opakovaným rizikem na Venglářových cestách jsou psi. Na Kavkaze to bývají bačovští ovčáci, obrovská zvířata, která popisuje jako „něco mezi psem a medvědem“. Ti chrání stáda a razantně vysvětlují, že tudy cesta nevede. V Íránu narazil na hlídací psy, kteří si svá území rádi rozšiřovali – jednou mu cestu zablokovali natolik, že musel zdrhat roklemi a potokem.

Venglářova osvědčená strategie? Zvednout kámen nebo hůlku, napřáhnout se, být děsivější než pes a přestat narušovat jeho území. U ovčáckých psů doporučuje vycouvat od stáda a zavolat na bačáka, který bývá poblíž. Moderátor Ibrahim doplňuje vlastní zkušenost: když se mu pes jednou zakousl do bundy a začal s ním točit do kolečka, musel mu palci zatlačit do očí, aby ho pustil.

Největší chyba? Podcenění zimy

Na otázku, jakou největší chybu cestovatelé dělají, má Venglář jasnou odpověď: podcenění počasí a především zimy. I v české nížině může být v červenci v noci překvapivě chladno. Lidé si ve snaze ušetřit váhu berou letní spacák – v podstatě jako papírovou deku – a myslí si, že jednu noc nějak přežijí. Jenže na týdenním treku je postupně rozleptá nedostatek spánku a chlad.

Sám na to doplatil: nejhorší zima ho potkala při výstupu na pětitisícovku v Gruzii, ale zbytečně promrzlý byl i v českých Rychlebských horách – protože si zapomněl čepici. „I relativně zkušený člověk není imunní vůči vlastní hlouposti, lenosti a zapomětlivosti,“ přiznává.

Írán: Kontrast, který zanechá stopu

Ze všech navštívených zemí řadí Venglář Írán do osobní top pětky. Navštívil ho v roce 2019, ještě před velkými protesty. Pro Evropana bylo v zemi díky ekonomickým sankcím směšně levno, ale na rozdíl od Indie byla kvalita služeb řádově vyšší. Lidé byli extrémně vstřícní a hodní.

„Írán byl pro mě nejdrsnější zemí s největším kontrastem. Člověk si jako turista užívá dobrodružství, ale zároveň jsem cítil tíseň, protože jsem vnímal, jak strašně nesvobodná země je,“ říká Venglář. Mrzí ho, že se tam kvůli současné situaci pravděpodobně hned tak nepodívá.

Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video, kde se dozvíte:

• Jak Venglář porovnává Čínu a Írán z pohledu cestovatele – a proč je podle něj v Číně situace pro běžné občany materiálně lepší
• Proč je Venglář skeptický k ultralehkému vybavení a jak přistupuje k moderním technologiím na trecích
• Jak vypadá Myanmar (Barma) očima cestovatele a proč je rád, že tam byl před vypuknutím občanské války
• Proč si na vícedenní trek stačí vzít minimum oblečení – a jak Venglář probíral batoh své přítelkyni
• Jak si poradit s cestovatelským průjmem a proč zkušení cestovatelé jedí místní jogurt hned po příletu
• Co všechno najdete na webu zahorami.cz – od cestopisů přes praktické tipy až po přehledy jednotlivých zemí