Válka skončila, jejich boj pokračoval. 60 tisíc legionářů čekaly mrazy, hlad a cesta přes Sibiř

První světová válka skončila v roce 1918, poslední českoslovenští legionáři se však z Ruska vrátili až o dva roky později. Petr Tolar z Československé obce legionářské v pořadu Přežít na platformě FocusOn.cz popisuje, jak přibližně 60 tisíc vojáků čelilo občanské válce, sibiřským mrazům i hladu. Jejich ešalony fungovaly jako pohyblivá města a lodě nakonec přepravily asi 70 tisíc lidí, protože s legionáři cestovaly také rodiny, ruští emigranti a sirotci.

Spotify

Ani konec první světové války pro legionáře neznamenal návrat domů. V Rusku je čekaly boje občanské války a následná ostraha Transsibiřské magistrály. Do 1. září 1918 dokázali ovládnout zhruba osm tisíc kilometrů tratě. 

Proti nim nestáli jen Rusové, ale také čeští a slovenští rudoarmějci. ,,Přežití bych nevztahoval pouze k přírodě, přestože tam panovalo extrémní počasí. Šlo především o džungli vztahů, politiky a konfliktu, tedy o přežití ve víru občanské války, která byla nesmírně spletitá,“ říká Tolar.

Zima jako na Sibiři

Náročnost pobytu na Sibiři nespočívala pouze v obrovské vzdálenosti od domova, ale také v extrémních klimatických podmínkách. V jednom z deníkových zápisů, který v rozhovoru zmínil moderátor, voják například popisoval, že si pral prádlo při teplotě minus 40 stupňů Celsia. Jednotky navíc musely zůstávat v pohybu. ,,Byla to armáda na kolečkách. Mužstvo většinou stále bydlelo ve vagonech,“ popisuje Tolar. 

V obytných těpluškách vojáci spali na pryčnách a neizolované stěny utěsňovali novinami nebo prkny. Po odtání sněhu se vytvářely rozsáhlé mokřady, z nichž se vynořovala mračna komárů přenášejících nemoci. ,,Podmínky se měnily z extrému do extrému. V zimě panovaly obrovské mrazy, v létě zase parno a vlhko a nepřítelem se stávali i komáři, kteří šířili nemoci,“ popisuje Tolar.

Podobně tvrdé podmínky zažívali vojáci rakousko-uherské armády na italské frontě. Bojovalo se ve vysokých polohách Alp, kde bylo nutné vybudovat a držet postavení i během zimy. Dělostřelci navíc podle Tolara někdy záměrně ostřelovali ledovcové vrcholky, aby na protivníka spustili laviny. Ledovce dodnes vydávají ostatky mužů, kteří v horách zemřeli před více než sto lety.

Vařili pivo, tiskli noviny

Legionářské vlaky představovaly rozsáhlé pohyblivé zázemí. Nacházely se v nich dílny na opravu zbraní a výstroje, pekárny i nemocnice. Přepravovaly se v nich také jízdní jednotky, přičemž vojáci někdy sdíleli vagon s koňmi. ,,Pohodlné to nebylo, zvířata však v zimě vytvářela alespoň trochu tepla,“ Součástí ešalonů byly dokonce pojízdné pivovary. 

Ve vlacích fungovala i pojízdná redakce s tiskárnou, která každý den vydávala vlastní legionářské noviny. ,,Když tiskaři neměli stroj pevně ukotvený k podlaze vozu, při jízdě a tisku se jim posouval. Začínal třeba v zadní části vozu a během dlouhé cesty se dostal dopředu,“ popisuje Tolar. Každodenní život zpestřovaly rovněž divadelní a pěvecké soubory, které vojákům pomáhaly udržovat morálku.

O statutu legionáře rozhodoval 28. říjen 1918

Vznik Československa měl pro vojáky nejen symbolický, ale také právní a ekonomický význam. Legionářský zákon později stanovil jako rozhodné datum 28. říjen 1918. Kdo vstoupil do československé zahraniční jednotky v Rusku, Francii, Itálii nebo jinde nejpozději v tento den, mohl získat oficiální osvědčení legionáře.

Status přinášel konkrétní výhody. Tolar zmiňuje vyšší výsluhu započítávanou do penze a přednost při ucházení se o některá veřejná povolání. Pokud například město hledalo nočního hlídače, mohl mít legionář podle zákona při veřejném konkursu přednost před ostatními zájemci. ,,Důležité bylo, zda člověk vstoupil do legií do 28. října 1918. Později už neriskoval stejnou nejistotu, protože věděl, jak válka dopadla a že Československo vzniklo,“ objasňuje Tolar.

Před vznikem republiky totiž dobrovolný vstup do legií znamenal z pohledu Rakouska-Uherska vlastizradu. V případě zajetí na frontě vojákům hrozila poprava. ,,To se stalo v několika případech v Itálii. Několik jich tam popravili,“ dodává. Ostatky některých popravených legionářů se po válce podařilo dohledat a dnes jsou uloženy na Olšanských hřbitovech v Praze. Jiné se však nikdy nenašly.

Hladový pochod, který znamenal smrt

Ještě tragičtější byl osud českých a slovenských vojáků rakousko-uherské armády v srbském zajetí. Při ústupu srbské armády v zimě 1915 a 1916 museli přejít Černou Horu a Albánii. Z přibližně 20 tisíc zajatců podle obecně uváděného odhadu polovina zemřela, přesné číslo však není známé. Hladovějící muži jedli kořínky, hledali drobky v oblečení mrtvých a vyměňovali poslední věci za mouku. 

Ti, kteří došli k moři, byli převáženi na ostrov Asinara, kde další umírali v karanténě. ,,Italové je nejprve nechali na ostrově v karanténě, aby přežili pouze ti nejsilnější. Na fotografiích vypadají jako vězni z koncentračních táborů, jsou vyzáblí na kost. Ti, kteří přežili, následně dostali kvalitnější lékařskou péči. Mnozí se potom dostali do jižní Francie, kde už byli běžně živeni, a velká část z nich se zapojila do odboje jako legionáři,“ popisuje Tolar. 

Celkové ztráty vojáků z českých zemí v rakousko-uherské armádě dosahovaly podle Tolara přibližně 200 tisíc mužů. Na konci války navíc podvyživení vojáci na italské frontě vážili v průměru kolem 40 kilogramů. Nedostatek zásob a špatná situace rodin doma se promítly také do Rumburské vzpoury. ,,Vojáci se vrátili z těžkých podmínek zajetí a zjistili, že jejich rodiny jsou na tom podobně špatně,“ vysvětluje Tolar.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak vznikaly pojízdné pivovary na Transsibiřské magistrále?
2. Proč se adresa redakce legionářských novin měnila každý den?
3. Co se během dvou plaveb přihodilo legionářům u Singapuru?
4. Jak se legionáři ujímali ruských sirotků a kdo je vzdělával?
5. Která rčení si Češi přinesli ze zkušenosti první světové války?