V pořadu Městověda bývalého primátora Tomáše Hudečka odhalil ředitel Sekce rozvoje města IPR Praha Jaromír Hainc bolestivou pravdu o českém stavebnictví: „V Praze jsme na stavební povolení pro bytový dům bez nutnosti změny územního plánu čekali 13 let. Zatímco ve Varšavě to bylo u obdobně velkého domu šest týdnů.“ Proč je česká legislativa tak složitá a co brání rychlé výstavbě?
Dva světy stavebnictví: Praha vs. Varšava
Tomáš Hudeček jako bývalý primátor a současný zakladatel startupu Fair City přišel s konkrétními čísly. „Ve Varšavě se objevují zprávy každý týden, kolik se za loňský rok nebo za uplynulý měsíc postavilo nebo povolilo bytů – je to výstavba asi 300 tisíc bytů v rámci Polska. U nás je to nějakých 35 tisíc.“
Hainc vidí hlavní rozdíl v systémovém nastavení. „Hlavní rozdíl je v nastavení prostředí, ve kterém se staví – jak legislativně-správního, tak společenského.“
Historie jako brzda i výhoda
Paradoxně jeden z důvodů pomalé výstavby vidí Hainc v tom, co považujeme za výhodu. „Praha zůstala zachována po druhé světové válce. Varšava byla hodně zničená. V každé části Varšavy jsou volná místa. Struktura je rozdrobená, zatímco my máme velmi kompaktní strukturu, vnitřní město je relativně velké a chráněné.“
Dalším faktorem je postoj k rozvoji. „Varšava si uvědomila, že musí bojovat o svoji pozici v evropském, respektive středoevropském prostoru. My jsme hodně spoléhali na věci z minulosti a z devadesátých let, kdy Praha byla krásná a známá.“
Absurdní čekání: 13 let vs. 6 týdnů
Hudeček citoval příklad z praxe: „Jedna developerská skupina nedávno měla rozhovor v prestižním deníku a říká, že v Praze jsme na stavební povolení pro bytový dům bez nutnosti změny územního plánu čekali 13 let. Zatímco ve Varšavě to bylo u obdobně velkého domu šest týdnů.“
Hainc vysvětluje systémový problém: „V Praze potřebujeme získat třeba 60 souhlasů od dotčených orgánů a investorů dohromady.“
Labyrint byrokratických souhlasů
„Architekt připraví jednu verzi dokumentace, zjistí, že něco není v pořádku, připraví druhou, ale zase musí obejít další. A seznámit se s tou změnou? Oni s tím musí souhlasit a takhle to je k tíži investora.“
Problém je podle Haince také v tom, že „mnoho věcí je i v povolovací fázi pořád k tíži investora a stát v podstatě jenom kontroluje, jestli jsou všechny papíry doložené.“
Stavební normy z minulého století
Jedna z překážek rychlé výstavby se skrývá ve stavebních normách, které jsou mnohdy zastaralé. Hainc to ilustruje na konkrétních příkladech: „Jedna norma byla aktualizovaná v roce 2004, druhá ještě koncem osmdesátých let.“
Absurdní předpisy
„Jsou tam věci, které architekti dlouhodobě kritizují – norma předepisuje kuchyně nebo další vybavení.“ Ještě absurdnější jsou detailní předpisy: „V normě na obytné budovy je skutečně předepsáno, že musím mít pračku v koupelně. Nebo potřebuji mít mezi záchodem a další obytnou místností dveře.“
Hainc to komentuje: „Předpis je z druhé poloviny dvacátého století a představuje paternalistickou roli státu, která zasahuje do individuálního rozhodování investorů a stavebníků.“
Pražská iniciativa: Změna norem zdola
IPR Praha se rozhodl problém řešit. „My jsme využili příležitosti, když se na ministerstvu průmyslu a obchodu ptali, jestli nám nějak mohou pomoci. Tak jsme řekli, že by bylo dobré změnit normy,“ vysvětluje Hainc.
„Přizvali jsme ke spolupráci Centrum kvality bydlení, fakultu architektury, ústav navrhování budov a pražskou developerskou společnost jako toho veřejného developera, který má zkušenosti s přípravou projektů pro dostupné bydlení.“
Cílem je „aktualizovat tu normu a jednak ji dát do souladu s požadavky legislativy, a nastavit na aktuální potřeby společnosti jako celku.“
Metropolitní plán: 13 let čekání na dohodu
Hudeček se zeptal na bolestivé téma: „Metropolitní plán jsme kdysi ještě spolu vlastně na radnici schvalovali v roce 2011-12, jako zadání. Dneska je 2025, máme 13 let. Proboha, co tam tak dlouho trvá?“
Hainc odpovídá bez obalu: „Je to skutečně v množství věcí, které je potřeba dát do souladu, dohodnout. Na územní plán v České republice jsou kladené požadavky, které on nemůže splnit, respektive pokud je splní, takto dlouho to trvá.“
Rozsah problému ilustruje konkrétními čísly: „V prvním kole jsme měli kolem 40 tisíc připomínek, v tom druhém kole zhruba 18 tisíc. Tam byly samozřejmě duplikace, ale takové množství připomínek je potřeba projít, vypořádat.“
Hudeček dodává: „Vy musíte i blbou i dobrou připomínku vypořádat tak, aby byla „soudoproofní“, aby pak následně u soudu soud neřekl, že je to nevypořádáno.“
Proč západ takové plány nedělá
Klíčovou otázku položil Hudeček: „Proč nikdo nedělá Metropolitní plán, jako to dělají na západ od nás?“
Haincova odpověď je jasná: „Myslím, že zjistili, že je to neproveditelné, respektive proveditelné s velkým nasazením energie. Na západ od nás si jsou vědomi, že lépe se dojde k dohodě na konkrétním území a v malém.“
„Legislativa nám říká – a teď to zpracujte pro milionové město a dohodněte se naráz se všemi. A tam je problém, a proto nám to tak dlouho trvá.“
Časová osa je dramatická: „Každé projednání je zhruba čtyři roky. 2013 bylo schváleno zadání, 2018 bylo společné jednání, 2022 veřejné projednání, teď bude v roce 2025 veřejné projednání opakované a potom doufejme, že v roce 2026 bude plán vydán.“
Opatření obecné povahy: Český vynález
Hainc vysvětluje specifický český institut: „To OOP je vynález z roku 2006 v zákoně. Souvisí to s nastavením celého územně plánovacího a stavebně povolovacího systému, že jsme si oddělili samosprávu od státní správy.“
„V Polsku je to tak, že Maršálek a prefekt jsou dva vedle sebe – jeden je samosprávný a druhý z veřejné správy jenom dohlíží, jestli procesy dělá kraj správně. U nás to máme sloučené. V západních zemích, když vezmeme Vídeň, Berlín, Hamburk, jsou to města, které jsou zároveň státy. Takže si mohou svoji legislativu upravit.“
Chybějící ekonomické nástroje
Hudeček upozornil na další problém: „Chybí nám ekonomické nástroje rozvoje území. Teď se nově objevily plánovací smlouvy, ale my jsme to zase navázali na změny územního plánu – zas jsme to použili trochu jinak, než je běžné.“
Hainc souhlasí: „V Praze specificky ty dohody o spolupráci, nově plánovací smlouvy podle nového stavebního zákona, dokáží zprostředkovat dohodu v konkrétním území.“
Inspirace z Osla: Jak získat peníze mimo systém
Hainc přinesl inspirativní příklad z Norska: „Pieter Austin z Osla vždycky začíná prezentaci příběhem z Osla se zavedením mýta, kdy jim tam v osmdesátých letech kolabovala doprava. Zavedli mýto, se kterým souhlasili i ti, kteří měli výrobu. Výběry z něho nešly do rozpočtu města, ale do speciálního fondu, který měl zlepšit dopravní infrastrukturu.“
Po deseti letech měli zlepšenou infrastrukturu a pokračovali dál: „Z extra peněz začali budovat veřejnou dopravu. A dneska, když přijdete do Osla, z původního přístavu je krásná čtvrť s moderními domy.“
Hudeček se zeptal: „Bylo to tenkrát v pravomoci města rozhodnout, nebo si to město muselo tuhle pravomoc takto upravovat?“ Odpověď zněla: „Já myslím, že v Norsku to bylo v pravomoci města. My to zase nemáme.“
Důvěra vs. kontrola: Český přístup
Hainc identifikuje zásadní kulturní rozdíl: „Souvisí to s nedůvěrou naší společnosti obecně. Často v různých zemích kolem nás, když někdo něco zpracuje, tak se má za to, že to zpracoval co nejlépe a důvěřuje se tomu.“
„U nás stát potřebuje kontrolovat již jednou orazítkované věci od autorizovaných inženýrů, techniků a architektů. Představovali jsme si, že stát rozhodne vždycky lépe a nestranně, zatímco samospráva rozhodne vždy špatně a zaujatě, přitom ale ve volbách já svůj hlas odevzdávám voleným zástupcům samosprávy.“
Cesta vpřed: Co se dá změnit
Navzdory pesimistickému obrazu Hainc vidí některé možnosti zlepšení. V oblasti stavebních úřadů: „Jediné, co by Praha mohla, tak to udělat jako v Brně, kde sjednotili stavební úřad. Brno tak má jenom jeden stavební úřad pro celé město. V Praze máme 22 stavebních úřadů podle těch 22 městských částí. A můžeme najít různý přístup různých stavebních úřadů.“
„Jediná věc, kde stát nic nepředepisuje, je územní studie. Ta se dá pořídit velmi rychle, projednat, dojdu k dohodě a je to vlastně něco, co na západ od nás je Urban Project nebo speciální zóny pro development.“
Rozhovor končí výzvou k systémové změně. Jak říká Hainc: „Pokud bychom se chtěli posunout, tak si myslím, že je potřeba mít celý proces flexibilnější, přenastavit pro různé úrovně různé postupy a hlavně stanovit, co má být cílem.“
„Máme cíle a úkoly územního plánování, ale ty jsou velmi abstraktní. Stát ani samosprávy často neříkají, co je tím cílem. Chceme dohnat Varšavu? Tak pak bychom měli mít jednoznačně jednoduchý cíl, podívali bychom se, co to znamená.“
Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video, kde se dozvíte:
- Dramatický rozdíl v rychlosti povolování – Praha 13 let vs. Varšava 6 týdnů pro podobný projekt, příčinou je systémové nastavení a 60 potřebných souhlasů
- Zastaralé stavební normy brzdí výstavbu – předpisy z 80. let předepisují umístění pračky v koupelně a kategorie bytů, IPR Praha iniciuje jejich změnu
- Metropolitní plán jako 13letá odysea – desítky tisíc připomínek v každém kole projednávání, nutnost soudoproofního vypořádání každé připomínky
- Český systém je unikátní – západní země takové plány nedělají, místo toho řeší konkrétní území rychle a flexibilně
- Chybí ekonomické nástroje a pravomoci – města nemají motivaci ani prostředky k rozvoji, příklad Osla ukazuje cestu přes místní poplatky mimo státní rozpočet
Autor: redakce
FocusOn je zpravodajský web zaměřený na nové trendy v ekonomice s důrazem na využívání moderních technologií.
