Útok nezačíná ranou. Násilník si vás nejdřív testuje, říká expert na sebeobranu

Zakladatel projektu Moderní sebeobrana Pavel Houdek upozorňuje, že skutečná sebeobrana nezačíná ve chvíli, kdy padne první rána. V podcastu Rušičky na platformě FocusOn vysvětlil, proč více než 99 % fyzických útoků předchází komunikace, proč dvě třetiny lidí v konfliktních situacích zamrznou a jaké dlouhodobé následky může mít psychické násilí. Podle něj přitom často nerozhoduje síla jednotlivce, ale reakce okolí.

Spotify

Když se řekne sebeobrana, většina lidí si představí fyzický střet. Podle Pavla Houdka je však taková představa zavádějící. Ve skutečnosti totiž samotnému útoku téměř vždy předchází řada varovných signálů. „V momentě, kdy vás někdo škrtí nebo udeří, musela se předtím stát celá řada věcí. Ten člověk si vás musel vybrat, přiblížit se k vám a ve více než 99 procentech případů s vámi nejprve komunikuje,“ říká Houdek.

Právě proto se moderní sebeobrana soustředí především na období před samotným násilím. Cílem není naučit lidi bojovat, ale rozpoznat rizikovou situaci dostatečně včas a zabránit její eskalaci.

„Nikdo nechce čekat, až ho někdo udeří, aby se mohl začít bránit. Smyslem je udělat všechno pro to, aby k násilí vůbec nedošlo,“ vysvětluje. Podle Houdka bývá prevence ve výsledku mnohem důležitější než samotné fyzické techniky. Ty sice mají své místo, ale většina konfliktů se rozhoduje ještě před prvním fyzickým kontaktem.

Psychické útoky mohou člověka ovlivňovat i po deseti letech

Významnou část rozhovoru věnoval Houdek psychickému násilí, které bývá podle něj často podceňované. Přitom právě zesměšňování, ponižování nebo opakované shazování mohou zanechat dlouhodobé následky.

„Když vás někdo psychicky deptá narážkami, shazováním nebo zesměšňováním, může to mít stejné, nebo dokonce závažnější důsledky než fyzické napadení,“ upozorňuje. Ve své praxi se pravidelně setkává s lidmi, kteří si následky podobných zkušeností nesou řadu let.

„Na našich kurzech potkávám lidi, kteří zažili násilí před pěti, deseti nebo patnácti lety, a přesto to stále výrazně ovlivňuje jejich život. Bojí se chodit sami ven, mají problém navazovat vztahy nebo se vyhýbají určitým situacím,“ popisuje.

Psychické útoky jsou podle něj záludné i tím, že bývají často bagatelizovány. Agresor i okolí je omlouvají větami typu „to byl jen vtip“ nebo „takový už prostě je“. „Jedna poznámka sama o sobě nemusí působit závažně. Jenže problém vzniká ve chvíli, kdy se podobné chování opakuje znovu a znovu. Stokrát nic umořilo osla,“ říká Houdek.

Dvě třetiny lidí v ohrožení zamrznou

Jedním z nejzajímavějších poznatků, které během rozhovoru zazněly, je fenomén zamrznutí. Podle dat, se kterými Moderní sebeobrana pracuje, zažijí přibližně dvě třetiny lidí v ohrožující situaci stav, kdy nejsou schopni reagovat. „Je to normální fyziologická reakce člověka, jehož mozek vyhodnotí situaci jako ohrožení,“ vysvětluje Houdek.

Mnoho lidí si však tuto reakci následně vykládá jako vlastní selhání. Večer si přehrávají situaci v hlavě a přemýšlejí, proč nic neřekli nebo neudělali. „Člověk si pak říká: Proč jsem nic neřekl? Proč jsem nereagoval? Jenže nevidí, že šlo o zamrznutí. Bere to jako důkaz vlastní slabosti, což není pravda,“ říká. Podle něj může pomoci i jednoduchá příprava. Doporučuje mít připravenou krátkou větu, například „Ne“, „Nevím“ nebo „Nechte toho“.

„Ve chvíli, kdy promluvíte, vydechnete. A právě to může být první krok, který vás ze zamrznutí dostane ven,“ vysvětluje. Vedle toho doporučuje vizualizaci krizových situací nebo trénink v běžném životě, například při reklamaci služby či řešení drobných konfliktů.

Největším problémem bývá pasivita okolí

Podle Houdka však často nerozhoduje pouze reakce samotné oběti. Stejně důležité je chování lidí kolem. Psychologové tento jev označují jako efekt přihlížejícího. Pokud nikdo nereaguje, většina lidí získá dojem, že situace není natolik vážná, aby vyžadovala zásah.

„Když jednomu člověku vadí určité chování, bývá velká pravděpodobnost, že bude vadit i dalším lidem. Jenže každý si myslí, že je jediný, komu to vadí,“ vysvětluje.

Výsledkem je kolektivní nečinnost. Nikdo nechce být první, kdo se ozve. Houdek ale upozorňuje, že pomoc nemusí přijít pouze během samotného incidentu. „I když situaci nezastavíte v daný moment, můžete za tím člověkem přijít později a říct mu, že vám to také vadilo. Taková podpora má obrovský význam,“ říká. Právě pocit, že člověk nezůstal v problému sám, podle něj výrazně snižuje dlouhodobé psychické dopady podobných zkušeností.

Nenávist na internetu vytlačuje ženy z veřejného prostoru

Významná část debaty se týkala také online prostředí. Moderátorky otevřely téma útoků, kterým čelí ženy ve veřejném prostoru, ať už jde o novinářky, političky nebo odbornice.

Podle Houdka mají podobné útoky velmi konkrétní důsledky. „Často to vede k tomu, že ženy z veřejného prostoru odcházejí. Nemají zapotřebí vystavovat se neustálým útokům na svůj vzhled, věk nebo osobní život,“ říká.

Odmítá přitom představu, že by si lidé měli na podobné útoky jednoduše zvyknout. „Útočný nebo vulgární komentář mozek vnímá jako hrozbu. Pokud jste tomu vystaveni dlouhodobě, může to vést k nespavosti, horšímu soustředění nebo vyhoření,“ upozorňuje.

Agresivní komentáře proto doporučuje bez váhání mazat a jejich autory blokovat. „Je to vaše platforma. Když vám někdo přijde nadávat do sálu během veřejné debaty, také mu vezmete mikrofon. Online prostředí není jiné,“ dodává.

O odolnosti je potřeba mluvit od prvních let života

V závěru rozhovoru se Pavel Houdek věnoval dětem a jejich bezpečnosti v online i offline světě. Podle něj neexistuje konkrétní věk, kdy by rodiče měli začít o podobných tématech mluvit. „Správná odpověď je den nula. V momentě, kdy se dítě narodí, začínáme budovat jeho schopnost svěřit se a říct si o pomoc,“ říká.

Klíčem podle něj není učit děti bojové techniky, ale vytvářet prostředí důvěry a otevřené komunikace. Dítě musí vědět, že má právo odmítnout nevhodné chování a že se může obrátit na dospělého, kterému důvěřuje. Stejný princip platí i pro internet. „Ve chvíli, kdy pustíte dítě na internet, musíte s ním o těchto věcech mluvit. Den poté už může být pozdě,“ upozorňuje Houdek.

Podle zkušeností a dat, ze kterých vychází Moderní sebeobrana, se totiž dítě může dostat k problematickému obsahu během první hodiny po vstupu do online prostředí.

Osobní odolnost není o tvrdosti

Celým rozhovorem se prolínala jedna základní myšlenka. Odolnost podle Pavla Houdka neznamená všechno vydržet a nikdy neukázat slabost. „Nejde o to být nejsilnější nebo nejtvrdší. Bez podpory okolí a správně nastaveného prostředí vám ani ty nejlepší dovednosti nemusí pomoci,“ uzavírá.

Osobní odolnost proto není pouze individuální schopností. Vzniká na průsečíku vlastních dovedností, podpory okolí a prostředí, ve kterém se člověk pohybuje.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: Co se v rozhovoru ještě dozvíte?

1. Proč mozek reaguje na slovní útok podobně jako na fyzické ohrožení?
2. Jak konkrétně funguje efekt přihlížejícího a proč často nikdo nezasáhne?
3. Jaké jednoduché techniky pomáhají překonat zamrznutí během konfliktu?
4. Kdy má smysl vrátit se ke konfliktu zpětně a konfrontovat jeho původce?
5. Jak přistupovat k nenávistným komentářům na sociálních sítích a chránit vlastní psychiku?