Jeden člen rodiny pije, ale následky postupně nesou všichni. Partner přebírá odpovědnost za finance a péči o děti, blízcí napravují průšvihy a důvěru nahrazuje kontrola. V Česku přitom podle údajů uvedených v pořadu užívá alkohol rizikově 1,3 až 1,6 milionu lidí a 600 až 900 tisíc osob jej užívá škodlivě. Adiktoložka Michaela Jelínková, která pomáhá závislým i jejich rodinám, v pořadu Nezávislí na platformě FocusOn.cz vysvětluje, proč blízcí nemusejí čekat, až závislý přijme léčbu, kde končí pomoc a začíná spoluzávislost a proč samotná abstinence ještě neznamená, že se vztahy automaticky uzdraví.
SpotifyZávislost se často odehrává za zavřenými dveřmi. Navenek může rodina dál fungovat, uvnitř však přibývá stres, napětí a snaha přizpůsobit každodenní život člověku, který pije nebo užívá jinou návykovou látku. Podle údajů ze souhrnné zprávy o závislostech, které citovala moderátorka v úvodu pořadu, užívá alkohol rizikově odhadem 1,3 až 1,6 milionu lidí. Škodlivě jej užívá 600 až 900 tisíc osob a přibližně 11 procent populace by mohlo splňovat kritéria závislosti.
Rodina nemusí čekat, až si závislý člověk problém připustí nebo se rozhodne nastoupit léčbu. Odbornou pomoc mohou jeho blízcí vyhledat sami, například ve chvíli, kdy jsou ze situace vyčerpaní, doma panuje napětí a nevědí, jak dál postupovat. ,,Nemusí jít o to, že budou docházet půl roku. I jednorázová konzultace může pomoci ověřit, zda postupují správně,“ vysvětluje Michaela Jelínková. Konzultace může rodině přinést také informace o tom, jak závislost probíhá a co může očekávat. Už samotné sdílení problému s odborníkem navíc může přinést úlevu a pocit, že na tuto situaci není sama.
Rodina chce člověka „opravit“, změnu ale potřebuje celý systém
Do ordinace podle Jelínkové nejčastěji přicházejí partneři nebo rodiče. Někdy dorazí sami, jindy jako pár nebo společně s dítětem. Častý je scénář, kdy rodiče přivedou potomka s představou, že odborník problém odstraní, zatímco fungování zbytku rodiny zůstane beze změny. Jenže člověk žije v systému vztahů, a proto je nutné dívat se na situaci v širších souvislostech.
Úlevu může přinést už první konzultace. Členové rodiny při ní totiž často poprvé otevřeně promluví o problému, který před okolím dlouhodobě skrývají. ,,Závislost v rodině bývá tabu a venku se o ní nemluví. Zůstává za zavřenými dveřmi domu nebo bytu a rodinný příslušník je na ni často sám. Už to, že svůj příběh převypráví adiktologovi, proto může přinést úlevu,“ popisuje Jelínková.
Konzultace se přitom nemusí účastnit celá rodina. Nejprve může přijít pouze jeden z jejích členů a ostatní se mohou zapojit později. V takovém případě je však podle Jelínkové důležité předem stanovit pravidla, určit, které informace se budou mezi jednotlivými členy sdílet, a vytvořit pro všechny bezpečné prostředí.
Rodinní příslušníci navíc nemusejí mít na řešení stejný názor. Typickým příkladem je otec, který už chce závislé dítě od další pomoci odstřihnout, a matka, jež se ho naopak stále snaží zachraňovat. Úkolem adiktologa podle Jelínkové není rozhodnout, kdo má pravdu, ale pochopit, proč oba reagují právě tímto způsobem. Zpravidla se totiž snaží rodinu chránit, pouze volí odlišné strategie.
Když jeden přestane fungovat, ostatní přebírají jeho povinnosti
Závislost postupně mění rozdělení rolí v domácnosti. Pokud člověk méně pracuje, je v pracovní neschopnosti nebo přestane do rodinného rozpočtu přispívat jako dříve, finance začnou zajišťovat ostatní. Podobně přebírají péči o domácnost a děti. Rodina tak může navenek dál držet pohromadě, člověk, který povinnosti závislého přebírá, je však stále více přetížený.
Podle Jelínkové mohou blízcí ovlivnit fungování celé rodiny, i když závislý člověk změnu odmítá. ,,Rodina je systém podobný ozubeným kolečkům v hodinách. Když se změní jedna jeho část, ovlivní to celý systém. Pokud si začnu lépe nastavovat hranice, jinak komunikovat a méně obviňovat, zpravidla se změní také chování ostatních členů rodiny,“ vysvětluje.
Vedle rolí se proměňuje také důvěra. Člověk se závislostí opakovaně nedodržuje dohody, zklamává své okolí nebo lže. Nemusí to dělat s cílem rodině ublížit, přesto se každou další zkušeností důvěra oslabuje. Děti se mohou snažit být co nejméně nápadné, partner zahlazuje následky a celá domácnost přizpůsobuje své chování tomu, aby zmírnila dopady pití či užívání jiné návykové látky.
Závislost je jen špičkou ledovce
Jelínková je také frekventantkou psychoterapeutického výcviku vycházejícího z přístupu Virginie Satirové, který se zaměřuje na rodinu a její vztahy. Závislost v tomto pojetí není jediným problémem, ale viditelnou špičkou ledovce. Pod hladinou zůstávají emoce, očekávání, touhy a potřeby člověka. ,,Nestačí se soustředit jen na samotnou závislost. Potřebujeme otevřít dveře do různých oblastí života člověka a podívat se, co v nich není ideální a co řeší alkoholem, jinou látkou nebo činností, protože to nedokáže řešit jinak,“ říká.
Tento přístup pracuje například s rodinnými mapami, které mohou sahat několik generací do minulosti, ale také se zážitkovými metodami. Důležitý je model růstu, podle něhož má každý člověk potenciál ke změně, pokud pro ni získá vhodné podmínky. Terapeut proto pomáhá klientovi rozpoznat zdroje, které má kolem sebe, ale dosud je nevidí nebo je využívá jen málo.
Významnou roli hraje také takzvaná kongruentní komunikace. Člověk při ní mluví v souladu s tím, co prožívá, zároveň však druhému neubližuje. Místo obvinění „zase moc piješ a všechno ničíš“ může partner popsat vlastní strach o budoucnost rodiny a nejistotu, jak situaci řešit. Obsah sdělení zůstává vážný, jeho forma ale snižuje riziko dalšího vyhrocení konfliktu.
Léčba začala. To ale neznamená, že bude doma všechno růžové
Cesta ke změně podle Jelínkové nezačíná automaticky rozhodnutím nastoupit léčbu. Člověk nejprve prochází fází prekontemplace, kdy si problém neuvědomuje nebo jej odmítá. Následuje fáze kontemplace. Člověk začíná tušit, že mu užívání škodí, současně mu však stále něco přináší, například úlevu od stresu, možnost usnout nebo únik od reality. Poté přichází rozhodování, samotná akce v podobě ambulantní či pobytové léčby a udržovací fáze abstinence.
Součástí kola změny může být také relaps. ,,Relaps je běžnou součástí závislosti a člověk se z něj může něco naučit. Může například zjistit, že nechodil na doléčování, a příště díky této zkušenosti postupovat jinak,“ vysvětluje Jelínková. Rodina může člověku pomoci hledat důvody, proč přestat návykovou látku užívat, a podpořit ho v hledání jiných způsobů, jak zvládat stres nebo odpočívat. Odpovědnost za abstinenci však musí zůstat na samotném člověku se závislostí.
Ani návrat z léčby proto nepřináší okamžitý návrat do starých kolejí. Abstinující člověk se během intenzivní terapie mění, nově si nastavuje hranice a chce převzít své původní role. Rodina si je však mezitím rozdělila jinak a musí hledat novou rovnováhu. ,,To, že člověk abstinuje, automaticky neznamená, že bude najednou všechno růžové a že se v rodině všechno spraví. Často se začnou vynořovat problémy, které byly dlouho skryté právě užíváním,“ upozorňuje adiktoložka.
Důvěru nevrátí jeden velký slib, ale opakované zkušenosti
Člověk po léčbě může věřit, že tentokrát abstinenci zvládne, zatímco partner si stále pamatuje předchozí zklamání. Důvěra se proto obnovuje postupně prostřednictvím dodržených slibů, pravdivosti a zvládání situací, které dříve vedly k užívání návykové látky.
Pomoci může větší otevřenost, plán pro případ krize a domácnost bez alkoholu či jiných návykových látek. Kontrola by se však měla postupně zmírňovat. ,,Za abstinenci je odpovědný ten, kdo abstinuje. Není to rodinný příslušník a odpovědnost by se na něj neměla přenášet,“ zdůrazňuje Jelínková.
Pomáhat neznamená přebírat odpovědnost
Spoluzávislý člověk odsouvá vlastní potřeby, omlouvá chování závislého, kryje jeho prohřešky nebo za něj splácí dluhy. V dobré víře mu tak brání pocítit důsledky jeho jednání a může jej nevědomky v závislosti udržovat.
,,Mohu člověka podpořit, ale neměla bych za něj přebírat odpovědnost, splácet jeho dluhy nebo mu hledat práci,“ shrnuje Jelínková. Blízcí by proto neměli zapomínat ani na vlastní potřeby. Pokud jsou vyčerpaní a nevědí, jak dál, mohou odbornou pomoc vyhledat sami.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:
- Jak může jediná konzultace pomoci rodině, i když závislý léčbu stále odmítá?
- Jaké komunikační pozice podle přístupu Virginie Satirové lidé v rodinách zaujímají a kdy jim začínají škodit?
- Jak jednotlivé fáze kola změny ovlivňují rozhodování člověka se závislostí?
- Kdy má smysl zahájit párovou terapii a proč může být na začátku abstinence kontraproduktivní?
- Podle jakých konkrétních signálů může partner poznat, že se změna skutečně děje?