Černý scénář pro ČR: Sto dní v roce bez energií, říká Topolánek

Foto zdroj: FocusOn

Černý scénář pro ČR: Sto dní v roce bez energií, říká Topolánek

Energetické vyhlídky nejsou pro Českou republiku příznivé. Za současnou energetickou krizi prý nemůže Putin ani válka, ale politika Německa. Jak je na tom česká ekonomika? S jakými výzvami se budeme muset vypořádat? Odpovídal Mirek Topolánek.

Jak se máte a čím se teď zabýváte?

V rámci možností se mám dobře, děkuji. Pracuji v EP Industries, ve firmách Daniela Křetínského. Není to ale už exekutivní operativa, na kterou jsem byl zvyklý. Ta mi opravdu chybí, protože jsem svým založením exekutivní člověk. 

Proto kandidujete na post prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, který má právě za úkol hájit průmyslové zájmy před vládou? Jak v něm chcete uplatnit své bohaté byznysové a politické zkušenosti? 

Svůj život jsem prožil z větší části v byznysu, i když mě většina veřejnosti má spojeného s vrcholnou politikou, kde jsem působil 13 let. V byznysu jsem ovšem dvojnásobek tohoto času. Proto mi vadí, že Svaz průmyslu a dopravy je dnes mnohem více korporátní záležitost a méně se tam prosazují skuteční podnikatelé – ti, kteří založili firmu, převzali ji nebo koupili. Půjčili si peníze a nad ránem se budí, protože nemají na splátku. Mají zkušenosti s tím, jak se firma buduje a řídí, ví, co je třeba k expanzi na zahraniční trhy. Pořád se něco nového učí a bojují v netransparentním, přeregulovaném prostředí. 

Záchrana českého byznysu je pro mě alfou a omegou. Jsme malá, extrémně otevřená ekonomika – exportně, ale i bohužel importně orientovaná. Pro nás jakékoli uzavírání trhu, ke kterému teď dochází, znamená velké problémy. Nevyděláme si peníze na sociální transfer a důchody, neudržíme kvalitu života v zemi.

Jaké konkrétní zkušenosti byste rád předal?

Mám obrovské zkušenosti ze zahraničního obchodu, kdy jsem sjezdil téměř celý svět. Vedl jsem spoustu obchodních misí, se mnou jezdili jak svaz, tak komora i řada podnikatelů. Jen v Africe jsem byl více než desetkrát. Mám zkušenosti z těch nejtěžších teritorií, kam se nikomu nechce. Jenže my na ty extrémně těžké trhy, jako je severní Súdán, Nigérie, Kamerun, Gabon nebo Bangladéš, budeme muset jít. V Evropě, kam dnes vyvážíme 80 procent, už nám pšenka nepokvete. 

Zažil jsem jako premiér na vlastní kůži vyjednávání s odbory, kdy mě vydírali jak odboráři, tak zaměstnavatelské svazy. Vláda je v tomto otloukánek, místo aby moderovala diskusi a moudře rozhodla, nechá se vydírat oběma stranami. Umím mluvit řečí politického kmene, rozumím těm podivným zvířátkům, protože jsem tam 13 let působil.Drtivou většinu z nich mám pořád v telefonu, dokonce mi ho i zvednou, když zavolám, a já po nich vzrušeně křičím. Umím s nimi jednat a je mi celkem jedno, kdo to je a z jaké strany. 

Umím mluvit řečí politického kmene, rozumím těm podivným zvířátkům, protože jsem tam 13 let působil.

Změnil byste něco ve fungování svazu?

Svaz se dostává na křižovatku. V poslední době měla mnohem větší výtlak Hospodářská komora. Většina jednání, která se vedla k modernizačnímu fondu, k energetice, tak probíhala na její půdě. Svaz se usadil sám do sebe, všichni si tam našli to svoje místo. Na druhou stranu se vůbec nedaří sjednotit různorodé zájmy rozdílných skupin, které ve svazu jsou. Na jedné straně máme velké státní nebo polostátní firmy, nadnárodní korporace, které zastupují druholigoví úředníci nebo odborní ředitelé vnějších vztahů atp. A na druhé straně jsou firmy, které reprezentují český průmysl a které v dnešní složité situaci někdy bojují o život. A pak tam je celá řada kolektivních členů, kteří dělají doprovodný servis, dopravu, energetiku, IT služby – prostě firmy, které průmysl potřebují, jinak by neměly komu dodávat. Musíme najít kompromis, propojit firmy. Žádné partikulární výhody. To není o tom, že já si něco urvu a ten druhý na to nedosáhne. Musíme spolupracovat a vládu tlačit k tomu, aby tady vůbec šlo dělat byznys. To nejsou žádní kamarádi, to jsou lidé, kteří chtějí být znovu zvoleni, takže neudělají nic dobrovolně.

Co byste ještě změnil?

Vadí mi, že v členské základně není zastoupený nejsofistikovanější český průmysl, který má vysokou přidanou hodnotu a exportuje. Například zbrojní průmysl měl v loňském roce obrat 50 miliard. Nebo je tady dvacet třicet absolutně špičkových firem v segmentu aerospace. A já se ptám: Proč nejsou členy? Chci, aby svaz přinášel něco i jim. Nutná je změna, nebo jinak nebude plnit roli, kterou do něho český průmysl vkládá. Problémů je tu celá řada, a přitom ve svazu vládne zenová atmosféra. 

Zenová atmosféra?

Ve smyslu – ceny plynu šly dolů a my už jsme v pohodě. Jenže stále jsou dvakrát vyšší, než byly předtím. Platí to i pro elektřinu – povolenky stojí 100 eur. Firmy odcházejí do jiných teritorií, omezují výrobu a řada z nich skončí, protože nebudou schopny ustát zvyšování nákladů. Dlouhodobě nemají kvalifikované lidi. Pracovní síla je dneska spíše drahá, chybí nám kvalitní lidi za dobrou cenu. Dusí nás deglobalizace, uzavírání trhů, zpřetrhané řetězce, ať už jsou to komponenty, materiály, nebo různé subdodávky, na kterých jsme bytostně závislí. Všechno špatně. Vidím ve svazu strašnou spoustu problémů a obrovskou rezistenci celého systému. I mí tři protikandidáti, kterých si nesmírně vážím, jsou součástí toho problému, té struktury. 

Plánujete tedy razantnější změny?

Určitě, je čas pro rázný přístup. Jako vždycky – a je to u mě nechvalně dobrým zvykem – přicházím s tím stromem zatřepat, ne, abych zlomil větve nebo abych ten strom povalil, ale aby popadalo shnilé ovoce. Členové si musí uvědomit, proč tady svaz je, že to je partner, který má vládě říkat, co je špatně. Politici musí vědět, že když tady nebude průmysl, nebudou tu ani oni. Někteří staří členové mají možná obavy, že jsem moc individualista, že jsem moc nezávislý. Ale já se umím domluvit se všemi. I dělat kompromisy. 

Umění kompromisu se vám určitě vzhledem k různorodosti českého průmyslu bude hodit. Co vám na současné situaci nejvíc vadí? 

Vše je na papíře, a skutek utek. Vzniká strašná spousta různých materiálů. Já si pamatuji na jeden bezvadný někdy z roku 2017 – Country for the Future. K tomu vznikly ještě tuny nejrůznějších studií. Co všechno se musí stát, aby tady byl Průmysl 4.0, digitalizace a kybernetická bezpečnost. Všichni pořád píšou jenom další a další traktáty, jak máme nízkou přidanou hodnotu a jak musíme zvýšit produktivitu práce atd., ale fakticky v reálu pro to nikdo nic nedělá.

Kde by se mělo se změnami začít?

Všechny úvodní činnosti, kde se tvoří přidaná hodnota, má v rukou stát. Je to otázka vzdělávacího procesu už od základní školy nebo potlačovaná matematika. Dneska humanitní univerzity křičí, že jim chybí 20 miliard, a nikdo není schopen říct jednoduchou větu: Ne, vám nechybí dvacet miliard, vy máte prostě moc studentů. Chybí nám inženýři, technici. Chybí neskutečným způsobem. Další věc je efektivní podpora výzkumu a vývoje. V rámci zemí OECD a EU do něj sice nedáváme málo prostředků, ale konkrétní hmatatelný výstup je malý. Peníze jsou alokovány chybně a je to zřetelně vidět na celé řadě příběhů z poslední doby. 

Můžete uvést konkrétní příklady?

Koncem roku 2022 se rozdělovaly prostředky na dlouhodobé financování výzkumných center a infrastruktur, a to v rámci programu velkých výzkumných infrastruktur (MŠMT ČR), Národního programu obnovy (MŠMT a TA ČR) a Národních center kompetence (TA ČR). Rozhodlo se o rozdělení 20 miliard mezi 67 velkých infrastruktur a výzkumných center v příštích pěti letech. Zatímco na budování center v oblasti biologie a lékařství se utratí velké prostředky, ani jedno z center zaměřených na zásadní témata pro průmysl, jako jsou digitalizace, umělá inteligence, robotika, Průmysl 4.0 a kybernetická bezpečnosti, nebylo vybráno k financování. Transformace průmyslových podniků, zejména malých a středních, tak zůstává bez jakékoliv vědecko-výzkumné podpory. 

Ze strany MŠMT nebyla při hodnocení věnována pozornost dopadům jednotlivých infrastruktur na český průmysl a společnost ani otázkám ekonomické efektivity. Technologická agentura ČR nenaplnila očekávání a neposkytla dostatečnou podporu klíčovým oblastem transformace, i přestože je v zadávací dokumentaci explicitně zmiňovala. Přístup obou institucí lze označit za celospolečensky nezodpovědný.

Jak takové rozhodnutí podle vás ovlivní český průmysl?

Bez jakýchkoliv dlouhodobě financovaných výzkumných center pro klíčová témata průmyslu těžko zrealizujeme jeho transformaci. Nebude k dispozici ani odpovídající materiální vybavení, ani odborníci, kteří by mohli realizovat pilotní aplikace i pomoct absorbovat zahraniční řešení v našem průmyslu. Dopady ucítíme za tři až pět let, ale už bude pozdě. Národní strategie umělé inteligence, Národní inovační strategie i program Digitální Česko zůstávají jen na papíře. Zase jsme u těch dlouhých traktátů bez jakékoli konkrétní náplně v praxi. 

Jak byste situaci řešil?

Urychleně bych hledal prostředky ve zbývajících zdrojích pro financování dlouhodobějších výzkumných kapacit právě ve zmiňovaných oblastech. Jistý potenciál zbývá v Národním programu obnovy a v programu Ministerstva průmyslu a obchodu OP JAK.

Velké množství firem by vám na to řeklo, že už je nejvyšší čas. V době, kdy většině rostly zisky, i subdodavatelům s nízkými maržemi, a ekonomika jela na plné obrátky, byly řeči o výzkumu a vývoji považovány za hezkou pravdu, ale ne urgenci. Nyní série krizí fungování firem prověřila, a kdo nemá vysokou míru přidané hodnoty nebo finality, dlouhodobě nepřežije…

Byla to strašně krásná doba. Prachy se daly pořídit na jakoukoli investici velmi levně, energie byly za pusinku. Většinu současných problémů jsme si způsobili sami. 

I drahé energie?

Ty především. Řeči o tom, že energetickou krizi způsobil Putin, jsou jenom zakrýváním problému. Způsobila ji německá Energiewende. Nejdřív Angela, moje kamarádka, zavřela jádro a potom vyhlásila zelenou tranzici. Vše bylo postaveno na ruských plynových zdrojích, které by se časem přeměnily na vodíkové. Zničila se alternativa plynu z Norska. Najednou tady máme krizi, kterou jsme si sami způsobili mnoha chybnými kroky v posledních dvou dekádách. Krizi, kdy platíme mnohonásobně vyšší ceny energií a ještě si likvidujeme životní prostředí, protože se kvůli nedostatku standardních zdrojů topí lehkými topnými oleji, těmi nejšpinavějšími zdroji. 

Jsme sedmkrát až devětkrát dražší v energiích než v Americe nebo v Asii – vysokou inflací umocněnou ještě zpřetrhanými dodavatelskými řetězci nejen kvůli covidu. S Amerikou začínáme válčit na obchodním poli. A Číňan se směje. A Rus prostě zabíjí na Ukrajině lidi a my se na to koukáme a říkáme si, že ten ruský plyn by už měl zase přitéct. 

S Amerikou začínáme válčit na obchodním poli. A Číňan se směje. A Rus prostě zabíjí na Ukrajině lidi a my se na to koukáme a říkáme si, že ten ruský plyn by už měl zase přitéct.

Vládní i evropskou snahou je zvládnout to bez ruského plynu…

Jenže on teče – málokdo to ví – přes Turecko do Srbska a Maďarska. Včera to bylo 36,65 milionu kubíků. K tomu navíc teče asi 18 miliard kubíků ročně přes šedou flotilu stínových tankerů LNG. My tu ruský plyn zatím máme! A když ho mít nebudeme, tak i přes veškeré alternativy a šetření bude v Evropě chybět 30 miliard kubíků. Takže žádná zenová atmosféra. Ceny energií se už nikdy nemůžou vrátit na původní úroveň. Je to fyzikální a ekonomicky nemožné. Přeprava zkapalněného plynu je mnohem náročnější, a tím dražší. Budeme si muset zvykat na úplně jinou realitu. Náš energeticky náročný průmysl se dostává do těžce řešitelných problémů. Do toho přicházejí zvýšené ceny skoro všech vstupů. Já nevím, jak dlouho to mohou firmy vydržet bez zásadnějších změn.  

Má stát firmám v krizi pomoct?

Stát je tady od toho, aby dostal i tradiční průmysl, já říkám, do aspiku. Není možné naráz uzavřít starý průmysl a vybudovat na zelené louce novou, zelenou ekonomiku. Vezměte si například automobilový průmysl, který je ohrožen kvůli zákazu spalovacích motorů. Každé pracovní místo v automotivu má multiplikační faktor. Na automobilky jsou navázáni dodavatelé, na ně subdodavatelé, celkem je to přibližně půl milionu pracovních míst. Pomoc je potřeba, ale ne dotacemi. Spíše nástroji, jako jsou amortizace nebo zrychlené odpisy.

To jsou pouze dílčí kroky. Kde je řešení pro český průmysl?

Podpora vědy, výzkumu, aplikací, mít tady vlastní vývoj. Všechny investice, které k nám půjdou, musí být s vývojem, jinak nemá cenu je dělat. Musíme změnit celé paradigma vzdělávacího procesu, celý terciární proces, musíme mít vlastní finální výrobky s přidanou hodnotou, mít v ruce marketing, vlastní obchod, prodávat to sami. Jinak budou mít technologičtí obři, kteří mají v Česku své fabriky, desetkrát vyšší přidanou hodnotu, budou mít k sobě staženo veškeré know-how, nejlepší odborníky a nám budou pouštět jenom zbytky výroby, kde jim chybí inženýři nebo výrobní kapacita. To je špatně. Musíme vést jednání jako třeba teď s Tchaj-wanem a dalšími zeměmi, s těmi opravdu giganty v základním i aplikovaném výzkumu. A jejich výsledkem musí být, že si tady postaví firmu, kde bude i výzkum, know-how, a ne, že tu budou montovat televize. 

Podpořit klíčové segmenty našeho průmyslu. CNC stroje, to je naprosto špičková záležitost, která opravdu ale může mít problémy. Jenom proto, že má drahé vstupy a že nemusí udýchat nějakou periodu, která bude nutná pro přežití. Mají dostat absolutní podporu a musíme se bavit o tom jakou. 

Průmysl se shodne na tom, že potřebuje zejména stabilní energetiku a že bez jádra to nepůjde. Přitom výstavba jaderných bloků vázne. Odstavujeme neekologické zdroje, aniž bychom měli náhradu. Podle prognózy ČEPSu budeme za pár let elektřinu dovážet, i když ji dnes vyvážíme. Lze najít řešení?

To je příšerná situace. A nikdo to neřeší. ČEPS každoročně zpracovává studii o udržitelnosti a robustnosti zásobování České republiky elektrickou energií. Má čtyři potenciální scénáře. Počítá s dostavbou pátého dukovanského bloku v roce 2036, s masivním nástupem výroby z větru a ze slunce, s tepelnými čerpadly a počítá s kapacitami, které jsou dneska minimálně naprojektované. V roce 2030 budeme mít nejen velký import a většina zemí v Evropě bude opravdu elektřinu dovážet – pokud bude odkud.Česká republika nebude mít v jednom scénáři 100 dní v roce odkud energii dovézt a bude vypínat. To je u robustní energetiky typu Česká republika likvidační. Ve výstavbě jaderných bloků se nic zvláštního neděje. Nabídky se úplně nepovedly, ani celý následný proces… Normálně to má být tak, že vláda má tak klíčovou zakázku okamžitě vhodně zadat. Je to průšvih a my pořád naivně doufáme, že se nic hrozného nestane. Do toho Francie, od které jsme měli importovat, v posledních dvou letech polovinu jádra zavřela, takže situace je tristní v celé Evropě. 

Česká republika nebude mít v jednom scénáři 100 dní v roce odkud energii dovézt a bude vypínat.

Obnovitelné zdroje to samozřejmě nezachrání…

Nějaký prostor ve fotovoltaických elektrárnách máme – hlavní jsou velké fabriky, veřejné budovy, sklady atd. Jsme schopni zabezpečit ve slunci 1 000 hodin ročně. Někde ale musíme najít ještě zdroj pro těch zbývajících 7 760. Na to musíme mít nějaké konvenční zdroje, nebo postavit nové, ale urychleně. 

Ale nestaví se. Ne jak by se mělo. V čem přesně spočívá problém?

Nikdo přesně neví, jaká je situace. Jakákoli finanční analýza pro banku nedává za současné situace smysl – ne tak, aby vám na projekt dala peníze. Přijdete tam a řeknete „uhlí“ – oni řeknou „fuj“ a udělají křížek. Plyn? Ten už je po roce 2035 taky fujky fujky. A vlastně i biomasa je taky fuj. 

Všichni začali mluvit o komunitní energetice. To se museli úplně zbláznit. Musíme mít masivní rezervní výkon. Čím víc OZE budou mít občané, tím větší rezervní zdroj musí být postaven. Protože baterka, která by obsáhla 7 760 hodin, by byla větší než Česká republika. 

Pomohla by energetická koncepce?

Za svůj život jsem byl u tvorby několika koncepcí, a nikdo se podle nich následně neřídil, vždy byly rychle překonané dříve, ještě než vůbec byly schváleny. A navíc se do nich vždy promítá asi 300 různých zájmů. 

Bez jádra to zkrátka nepůjde. Nejenže nebudeme soběstační a nezávislí, ale nebudeme mít ani odkud importovat, pokud v Evropě nebude dost jaderných zdrojů. Náš přístup k energetice musí být někde uprostřed trojúhelníku, na jehož hrotech jsou jistota, udržitelnost a dostupnost. To znamená, musíme balancovat mezi bezpečností dodávek za rozumnou cenu a chránit životní prostředí. S tím, jak se ale chováme, jsme úplně mimo takový triangl. 

Přitom kapacity na výstavbu jaderných zdrojů máme. Jsou tady firmy, které mají v oboru excelenci, řadu z nich znám. Musíme se rozhodnout extrémně rychle. Bohužel nemám pocit, že by se Ministerstvo průmyslu a obchodu nějak restrukturalizovalo a problém řešilo. Dobře, teď je to takový vyprázdněný dům, ale energetika je téma číslo jedna. Ovlivňuje úplně všechno, včetně inflace. A jádro je pro nás číslo jedna z hlediska priorit v energetice.

Firmy si na začátku energetické krize stěžovaly, že aktivita svazu nebyla taková, jakou předpokládaly. Čekaly mnohem rychlejší a silnější reakci…

Já budu ale přísný. Všichni měli nataženou ruku. Byla to složitá situace, která se měnila nepředvídatelným způsobem týden po týdnu, takže se někomu mohlo zdát, že stát reagoval pozdě. Nicméně já si nemyslím, že reagoval nedostatečně.

A co chtěly vůbec firmy po svazu? Státe, dej! Měly takto natažené ty ruce. Celkem jsem té zdrženlivosti rozuměl. Máme totálně vyčerpanou dluhovou službu a nemůžeme dělat další dluhy s tím, že se to pak vybere od lidí a firem… Jak dlouho můžeme mít zastropované ceny energií pro průmysl, než zkrachuje? Dlouhodobě to není možné. Natažená ruka není řešení. Zastropované ceny energií nejsou řešení. 

Jaké je tedy řešení?

Žádné krátkodobé není, to je na tom to nejhorší.

A jsme znova u toho, že musíme transformovat český průmysl na vyšší přidanou hodnotu…

A šetřit. Firmy jsou v existenční situaci, kdy se rozhodují, jestli to má cenu tímto způsobem dál provozovat, jestli najdou nějaké mechanismy, úspory ve výrobě, v energiích. Česká republika se bude muset daleko rychleji vypořádat s inflací, což úplně nedělá, a stejně tak i firmy a každý člověk. Dám příklad ze svého života. Mám docela velký mezonet v Praze, kde jsem platil zálohy za plyn 116 000 korun. Začali jsme šetřit. Opravdu jsem doma chodil ve svetru, žena to držela, a zkrátka ušetřili jsme 49 000, což když si vezmete, je přes 40 procent. Ne pouhých 20 nebo 15 procent jako stát. Všichni musíme šetřit. Firmy musí najít nějaké řešení. Možná budou propouštět, možná budou muset velice rychle přejít na jiný typ výroby, investovat, a to i přesto, že ještě úplně nevidí světlo na konci tunelu. Firmy si s tím většinou poradí. A ty, které to opravdu zavřou, už neměly jinou možnost.

Jste tedy proti podpůrným subvencím, například v době covidu, kdy se udržovala umělá zaměstnanost?

To bylo strašné. Dávaly se peníze za nic. Místo aby z něčeho vznikly, tak se na dluh natiskly. Myslím, že chyba byla i snížit daň u nafty. Teď už snad i opozice ví, že Česká republika nemá úplně vliv na ceny ropy a pohonných hmot. Jedině snížená poptávka nebo přetlak nabídky mohou vytvořit prostor pro snížení ceny. Ale může taky zase brzy vyskočit.

Třeba až skončí výjimka na dovoz ruské ropy.

Za mého premiérování jsme rozhodli o majetkovém vstupu Mera do ropovodu TAL, který transportuje lehkou ropu z Terstu přes Itálii a Rakousko, Německo až do Kralup a Litvínova. Tato část bude schopná výpadek ruské ropy nahradit. Horší je to z východu. Unipetrol řeší docela zásadní problém, jestli nahradí těžkou ruskou ropu nějakým mixem podobného složení. To by znamenalo investici do změny zařízení v řádu šesti miliard. Anebo zda bude muset postavit nové zařízení pro lehkou ropu za dvacet miliard. Každopádně je to v řešení, a proto není situace u pohonných hmot tak tragická jako u zemního plynu.

A to jsme se nedostali ještě ke struktuře českých finančních institucí a k dalším tématům…

U nás je oblíbená taková mantra, že se musíme z krize proinvestovat. Ze všech ukazatelů vyplývá, že přímé zahraniční investice a kapitálové investice do České republiky jsou nad evropským průměrem, dokonce vyšší než v Německu. 

Problém je naše struktura bank s velkým podílem zahraničního kapitálu. Výhodou možná v historii bylo, že s těmito investicemi přišly peníze a vyspělá podniková kultura korporátů. Nicméně nyní banky najely na zelenou tranzici, poslouchají z centrály nařízení, do čeho investovat a do čeho ne. To je omezení, které neumíme řešit. Určitě ne okamžitě. 

Svaz musí být natolik slyšet a vidět, aby politik, když se dozví, že jde se zástupcem svazu do Otázek Václava Moravce, se 14 dní na to učil a předtím musel jít na záchod.

Jaké z toho vyplývá ohrožení pro náš průmysl?

Vidíme ho hlavně v automotivu, a to kvůli všem těm zeleným změnám. Odejít od automotivu je úplný nesmysl. Říkat, že výrobce pneumatik je montovna… Dneska je pneumatika finální výrobek. A zelenými změnami je ohrožena celá řada finálních výrobků subdodavatelů do Škody, TPCA a Hyundaie právě proto, že mají končit spalovací motory. 

Můžeme investovat do bezemisních paliv, která by auta na spalovací motory zachovala.

Kdo ví, co bude v roce 2035. Já si pamatuji na dobu, kdy všichni říkali, jak nás zachrání biopaliva. Nejmenovaný politik pančoval naftu metylesterem řepkového oleje. Až po několika letech se přišlo na to, že biopaliva první generace jsou fujky fujky a že je třeba to udělat jinak a líp. Jsem vůči takovým pionýrským myšlenkám dost skeptický. Zároveň je třeba mít vždy víc alternativ k elektromobilům. Abychom z jedné závislosti nepřešli do druhé. Dejme tomu, že primárním cílem dekarbonizace je zbavit se závislosti na fosilních palivech z divných režimů. A to zase tiše říkám, jestli vůbec Katar, Turkmenistán nebo Írán jsou opravdu lepší než Rusko… A tzv. ozeleněním získáme novou, velkou závislost – na Číně, která kontroluje až 85 % zásob surovin, vzácných kovů a všeho, co potřebuji pro obnovitelné zdroje a pro celé ICT. Českou republiku všechny zelené tranzice ovlivňují kvůli energetické náročnosti průmyslu mnohem víc než okolní státy. Pokud si myslíme, že za pět let zlomíme něco, na co jsme 20 let kašlali… Změna bude trvat nejméně 15 let, bude to nákladné a bolet.

To nebude lehká role, vést Svaz průmyslu a dopravy v tak těžké době…

Nebude, ale já mám rád výzvy. Je třeba přitlačit. A organizace, které reprezentují podnikatele, se musí víc propojit a líp komunikovat. Nemůže komora soutěžit se svazem. Pokud by to šlo takto dál, tento status quo, s pravděpodobností blížící se jistotě bych predikoval, že ti, co zatím byli na odchodu, tak odejdou. Svaz bude ztrácet klientelu, protože nebude mít žádný výtlak. Ztratí prestižní roli. A ti, kterým o to půjde, si udělají něco jiného, nového. Svaz musí být natolik slyšet a vidět, aby politik, když se dozví, že jde se zástupcem svazu do Otázek Václava Moravce, se 14 dní na to učil a předtím musel jít na záchod. To je můj cíl – aby politici věděli, že se před námi neschovají, a je mi jedno, jestli jsou z opozice, nebo z koalice.

Autor: redakce

FocusOn je zpravodajský web zaměřený na nové trendy v ekonomice s důrazem na využívání moderních technologií.

Další rozhovory