Euro je pro nás výhodnější než koruna. Vlády zanedbaly diskuzi, říká iniciátor petice

Češi stále ještě euro odmítají, jeho podpora ve společnosti ale roste. Jak postoj veřejnosti ovlivnila probíhající ekonomická krize, co je největší překážkou přijetí společné evropské měny a podle jakého scénáře by přechod k euru mohl probíhat, nám v rozhovoru objasnil Michael Pascal Večeř, předseda iniciativy Euro v Česku.

Kritici eura upozorňují, že koruna je nejsilnější za posledních 11 let, a proto se podle nich vyplatí mít vlastní měnu. Je to pravda?

Není. Mince má vždycky dvě strany. Silnější koruna na jednu stranu samozřejmě pomáhá dovozu. Na druhou ale také škodí exportu. Musíme se dívat na to, jak je česká ekonomika konstruovaná, že je primárně exportní. Nevýhody, které pro exportéry má silnější kurz, převažují nad výhodami, které dává dovozcům. 

Hodně lidí očekává od cennější koruny zlevňování zboží a dalších komodit, když se ale potom podíváte na detaily, vidíte, že zlevňují jenom komodity, které jsou okamžitě spotřebované. Komodity, které jsou trvalé, mají dlouhodobou cenovou politiku – a ta je nominovaná v eurech. A ve chvíli, kdy vyvážíte na trh, který má vlastní měnu, musíte měnové riziko přenést na konečného spotřebitele, protože žádná firma si ho nenechá na sobě. 

Když budete pak pozorovat situaci v obchodech a srovnávat ceny se zahraničím, uvidíte, že koruna má reálně u takového zboží kurz 30 Kč za euro. Silná koruna se tak v dlouhodobém důsledku neprojeví. Co je ale nejdůležitější, kurz koruny je pak volatilní. Dneska máme kurz 24 korun za euro, ještě v březnu, po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu, byl ovšem 25,80. A když se podíváte na covid, tak v březnu 2020 byl 27,80. Je to, jako kdybyste byl v kasinu jednou nahoře a jednou dole – to je pro firmy to nejhorší. Ony potřebují stabilitu. Protože když máte malý a střední podnik s obratem do 50 milionů eur, jakýkoliv pohyb kurzu, byť o jednu korunu, znamená na ročním obratu 50 milionů korun rozdíl – proti tomu firmy bojují a musí se zajišťovat. Za to platí nemalé poplatky bankám. 

Ve chvíli, kdy máte zajištěný kurz třeba na rok dopředu, stejně nemůžete využívat výhody silné koruny, protože kurz už je fixovaný. A tudíž to nejdůležitější, co firmy potřebují, je stabilní kurz. Díky němu můžete lépe plánovat, investovat. Je to tím pádem dobré i pro občany, protože vědí, že je tady nějaká jistota. Abyste měli stabilní kurz, což je jedno z poslání České národní banky, potřebuje co nejstabilnější kurz vůči euru. A toho samozřejmě úplně nejlíp dosáhnete, když máte euro.

Zmiňoval jste dva typy komodit, mohl byste to na nějakém příkladu více rozvést? 

Určitě. Třeba benzín se projevuje rychle, to je komodita, která je tekoucí, takže se u něj ceny mění okamžitě v reálném čase. Pak se ale podívejte na dlouhodobé zboží, jako jsou elektronika nebo oblečení. Často nám chodí obrázky z obchodů, kde si na cenovkách můžete dokonce porovnat, jak je to v různých měnách rozpočítáno. A koruna z toho nevychází dobře.

Jaký je nyní postoj české společnosti k euru?

Česká společnost pod vlivem krize z posledního roku začíná k euru inklinovat víc než dřív. Měli jsme nějakých 10 let podíl společnosti 20-25 % pro euro, teď v posledních dvou letech se to ale vyhouplo až k 40 %. Pozorujeme tam dva aspekty. První je tzv. negativní motivace – všechno se zdražuje, máte drahé hypotéky, nemůžete se spolehnout na to, jestli bude hůř, nebo nebude. V momentě, kdy je v eurozóně poloviční inflace, se lidi začínají zajímat, jestli není nějaký problém v koruně a proč je u nás inflace tak vysoká. 

Negativní motivace ale nejsou moc dobré, protože jsou velmi citlivé a mohou vést okamžitě k nějakému problému, a to nechceme. Vždycky se zaměřujeme spíše na pozitivní motivace. Konkrétně nyní třeba na vstup Chorvatska do eurozóny nebo na pozitivní ohlasy na české předsednictví. Lidi to nutí ptát se, jestli nechceme být evropskému společenství blíž prostřednictvím přijetí eura. Doufám proto, že ze 40 % to bude ještě růst.

Zmínil jste Chorvatsko, objevilo se v té souvislosti mnoho článků, které poukazovaly, že sice zavedli euro, ale okamžitě se také zvedly ceny různého zboží. Jak na to reagovat?

Reagujeme tak, že ceny nezvedlo euro, ale nepoctiví obchodníci. Existuje spousta nástrojů, jak tomu předcházet. Možná v Chorvatsku nebyly využity dostatečně. Na to bychom se měli do budoucna zaměřit, až budeme přijímat euro, abychom se takovým věcem dokázali vyhnout a poučili se z chyb jiných. Já si myslím, že až opadne první vlna vnímané inflace – kdy se změnily ceny, máme i důkazy, že se to při zaokrouhlování skutečně stávalo – a pak se podíváme na dlouhodobější data, uvidíme, že růst nebude nějak zásadní. A prokáže se, že to nebylo kvůli euru, ale že šlo o standardní inflaci. V Chorvatsku je teď 14 %, u nás ceny narostly dokonce ještě výš, a to jsme ani euro nezaváděli.

Jak si představujete samotný proces přechodu k euru? Jak by mohl probíhat? 

Hlavně v klidu. Česká republika má už asi od roku 2007 národní plán zavedení eura, ve kterém je popsán celý harmonogram – všechna institucionální zapojení a další kroky, který by měly být realizovány, aby přijetí eura proběhlo dobře. Je jen potřeba, aby se národní plán znovu aktualizoval. Pokud jde konkrétně o kroky k přijetí eura, tak existují tři scénáře. První je madridský, pak máte postupný a nakonec velký třesk. Národní plán posuzoval všechny tři varianty. 

U madridského scénáře se euro přijímá v dlouhodobém horizontu – nejdřív účetně a potom oběživo. Tak to bylo u zemí, které vstoupily do eurozóny jako první, tedy od roku 1999, kdy euro fungovalo virtuálně, a od roku 2002 potom v oběživu. Zmiňovaný scénář se uplatnil jen při první vlně. 

Druhý scénář je postupný, tzv. face out, koruna by se při něm postupně nahrazovala eurem. Tento scénář nikdy nebyl vyzkoušený. Hodně takových těch opatrných podporovatelů si myslí, že by to byla vhodná kompromisní varianta. Ale představte si, že byste musel mít po dlouhou dobu dvě pokladny, dva účty. Znamenalo by to náklady a velká rizika. A co kdyby celý proces třeba narazil na nějaké neodůvodnitelné zdražování, jak byste to pak politicky vysvětloval? 

I z toho důvodu se přikláníme – a přiklání se k tomu i vláda, která tento scénář schválila – ke scénáři číslo tři, tedy k velkému třesku. Využily jej všechny země, které vstoupily do Evropské unie po roce 2004. Měnu při jeho provádění vyměníte ve 14 dnech, vždycky máte dopředu cenovky s duálním zobrazováním cen v obou měnách, aby velký třesk nebyl také velkým šokem. Máme s tím zkušenosti z měnové odluky v roce 1993, proto si myslím, že bychom to zvládli dobře.

A pokud by se tedy hypoteticky celospolečenská politická podpora našla, kdy nejdříve by šlo euro zavést?

Nejdříve za čtyři roky. Pokud by nebyla podpora, tak minimálně za šest. Proč za čtyři roky? Ještě předtím, než přijmete euro, musíte vstoupit do tzv. čekárny, což je mechanismus směnných kurzů ERM II. Prokazujete tak jedno z ekonomických maastrichtských kritérií – že máte stabilitu kurzu. V čekárně musíte pobýt dva roky. Rozhodnutí o vstupu ale není jednostranná záležitost. Oni nás tam samozřejmě také musí uvítat, musí nám otevřít dveře. Když se tedy rozhodneme, že chceme do mechanismu směnných kurzů vstoupit, potřebujeme souhlas evropské centrální banky i všech států eurozóny. 

Vyjednávání samozřejmě zabere nějaký čas, ze zkušeností počítáme minimálně s jedním rokem. Musíte v něm dohodnout především centrální paritu, vůči které budete měřit fluktuační pásmo, ve kterém vaše měna musí vydržet po dobu setrvání v mechanismu jiných kurzů. Většinou se ale nestává, že by země vstoupily do mechanismus jiných kurzů 1. ledna a pak po dvou letech rovnou zavedly euro hned zase 1. ledna. Je tam další rezerva několika měsíců. Když tedy počítáte se mnou, kdyby dneska byla vůle a vláda se rozhodla něco dělat, jsme v tom optimistickém scénáři až za rokem 2027.

A vaše reálná představa? Kdy si myslíte, že k tomu dojde? 

Prvně je potřeba celospolečenská debata, a ta tady absolutně chybí, jde o věc, kterou vláda zanedbala. Zanedbává ji už dlouho. Od roku 2017 jako stát, navzdory závazku přijmout euro, ani nemáme národního koordinátora pro euro. Máme národní koordinátory a vládní zmocněnce pro mnoho agend, ale zrovna euro, které prostupuje všemi aspekty života a bude mít velký dopad, ho nemá. Stát vůbec tady tu diskusi nemoderuje. 

Druhá věc je, že když budeme přijímat euro, tak můj cíl je, aby byla široká politická shoda. Není možné vše tlačit na sto jedničku, nebo teď zrovna na sto osmičku. Okamžitě se celá věc stane tématem politického boje, vleze do toho populismus a dezinformace. Dostali bychom se do situace, kdy by půlka lidí měla velký strach. Navíc pokud by následně vyhrála strana, která během procesu přijetí eura ho celou dobu hanila, tak by jej následně stopla a stálo by to spoustu peněz a nákladů. A euro bychom už nikdy znova nepřijali, protože lidi by byli tak znechucení, že bychom neměli šanci.

Předpokládám, že nějakým způsobem komunikujete i se zástupci politických stran a vládními představiteli. Jaká je atmosféra přímo ve stranách, které jsou nyní v parlamentu?

Bavím se s politiky ze všech stran politického spektra. A situace je taková, že nyní máme nevídané okno příležitosti, kdy čtyři z pěti vládních stran deklarují veřejně, že jsou pro euro. Když si to spočítáte, tak mají dvě třetiny vládních křesel a měly by tak teoreticky být schopné přehlasovat ODS. 

Bohužel, realita je jiná, mají samozřejmě své politické důvody, proč to netlačí. Zároveň názor ODS je v tuto chvíli striktně odmítavý a ostatní proti nejsilnější vládní straně nepůjdou. Tudíž dokud nepřesvědčíme ODS, nic se neposune. Budeme pracovat určitě na tom, abychom ODS získali na naši stranu. Pro mě osobně je ze současných stran důležitý partner i hnutí ANO, budeme potřebovat i jeho podporu.

Předpokládám, že SPD, jako jediná další parlamentní strana, je tedy proti…

Ti jsou logicky proti. Dělali jsme různé průzkumy nebo virtuální hlasování. Teď po volbách do Poslanecké sněmovny a Senátu jsme oslovili všechny členy parlamentu a dali jim otázku, jestli by byli pro euro, kdyby se teď hlasovalo o jeho přijetí. Vrátila se nám víc než polovina odpovědí od všech poslanců a senátorů, což je velká účast, a euro tam dokonce vyhrálo, což bylo zajímavé. Bylo ale jasné, že nikdo z SPD ho nepodpořil. SPD chce spíš czexit…

Když jste zmiňoval ODS, jaké jsou nyní její argumenty pro setrvání u české koruny?

Vyzdvihují domnělé výhody samostatné měnové politiky. To je spekulativní otázka, kdy já třeba v dnešním globálním světě spíše než výhody vidím rizika samostatné měnové politiky. Problém je v tom, že když jsme třeba teď měli ekonomickou krizi – jsme stále na jejím počátku, a zvýšila se nám výrazně inflace –, tak státy eurozóny se mezitím mohly soustředit fiskální politikou na to, aby nějakým způsobem inflaci zvládly. 

U nás se Česká národní banka kromě inflace musela ještě vypořádat se stabilitou kurzu. Bojujeme tak na dvou frontách, a to žádný stratég nikdy nechce. Ve finále riziko stále přetrvává a může se stát, že koruna ze dne na den oslabí. Českou národní banku to stálo za uplynulý rok 412 miliard korun, což je největší ztráta v historii samostatné národní banky u nás.

Mluvili jsem doteď hlavně o argumentech ve prospěch eura, pojďme si ale nyní říct i nějaké v jeho neprospěch. Které jsou ty hlavní? 

Argumenty ve prospěch eura jsem tady ani nestihl říct všechny, tak je ještě v rychlosti doplním. Jsme exportní ekonomika. Když bude prosperovat export, který zemi živí, budou prosperovat i lidi. Když budeme mít euro, máme šanci, že budou určitě nižší úroky u hypoték. A nejenom proto, že v eurozóně je nižší úroková sazba, ale i proto, že vy si potom můžete vzít hypotéku u jakékoliv zahraniční banky v eurech. To dnes nemůžete, i když by ji hodně lidí chtělo. Musíte mít příjem v eurech, abyste si takovou hypotéku mohl vzít. 

Také se zvýší cenová transparentnost, což může vést ke snižování cen. Odpadne taková ta riziková přirážka, která je u každého zboží. Bude snazší cestování, studium v zahraničí, vydělávání. Euro také může být dobrým „politickým bičem“ na klíčové reformy, které tady od roku 1993 neproběhly – tedy hlavně fiskální a důchodová reforma. Fiskální zodpovědnost se nám teď především vymkla z rukou, eurem by přitom mohla být dotlačena zpátky. 

A nevýhody? Ztratíte měnový kanál a musíte řešit věci ne měnovou, ale fiskální politikou – zodpovědnými rozpočty apod. To já ale třeba beru za velkou výhodu a výzvu. Nevýhodou také je, že přijdeme o samostatnou měnovou politiku, nebudeme v naší kotlině hýbat úroky tak, jak potřebujeme. Na druhou stranu máme nejvyšší úrokové sazby, a i tak pořád jednu z nejvyšších inflací v eurozóně a drahé hypotéky. Především ale úvěry u firem. Když česká firma potřebuje úvěr a zaplatí úrok sedm procent, zatímco její konkurent v eurozóně jenom dvě, tak pak máte trojnásobně dražší financování, tudíž nemůžete moc konkurovat, když výrobky musíte vyrábět dráž.

Všichni si pamatujeme ještě velkou ekonomickou krizi v Řecku, kterou musela sanovat Evropská unie. Co to pro nás znamená, když i země, která je v eurozóně, může takto špatně skončit?

Za prvé Řecko falšovalo své statistiky, aby se do eurozóny dostalo, což paradoxně i dokazuje, že euro je skutečně prestižní měna. Problém je také, že pravidla, která jsou v eurozóně nastavena, se hůř vymáhají. Není totiž dokončená tzv. fiskální unie, anebo aspoň hlubší směřování do fiskální unie, a to z důvodu, že když máte nějaké vize a potřebujete se posunout dál, řešíte dilema, jestli dřív slepici, anebo vejce. Ta druhá věc pak bude následovat. 

Viděli jsme to třeba na migrační krizi v roce 2015. Volný pohyb osob po Evropské unii je pro nás klíčový. Jde o obrovský benefit a bylo potřeba ho prosadit. Kdybychom ale čekali, až se vyřeší společná azylová politika, která neměla v Unii takové zastání, pak tady žádný společný pohyb osob není. A stejně tak společná měna, která odbourala spoustu bariér na trhu a srovnala tržní prostředí, ještě nemá dobudované věci, jak vymáhat fiskální otázky – a to má potom negativní dopad. Já ale věřím, že jde o to, aby se politici spolu domluvili, jak provést další krok v hospodářské a měnové unii. A bude lepší, když Česká republika bude v klubu států s eurem, aby mohla aktivně říct, jak si to představuje.

Když si ale lidi přepočítají své platy na eura, tak bohužel zjistí, že mají výrazně méně než zbytek Evropské unie. Nebude to jeden z důvodu, proč se proti tomu budou Češi bouřit?

Může jít o jednu z motivací, proč se politici do toho moc nehrnou. Jezdím pravidelně do Německa a dělám si srovnávání cen, totéž v případě Slovenska, a pak sestavím tabulku, ze které je vidět, kolik co kde stojí. Jinak totiž nevíte, že když jogurt stojí u nás v Kauflandu 30 korun, tak v Německu hned za hranicemi, kde je čtyřikrát vyšší plat, stojí jen jedno euro. Je z toho hned vidět, že je v tom obrovský rozdíl. A ve chvíli, kdy se to přepočte, nastává veliký tlak, protože jsme zjevně šizení. Vy už oproti některým státům eurozóny nízký důchod nebo nízký plat máte, ale je přece lepší to vidět a něco s tím dělat než žít v bludu a iluzi, že se máte dobře a s eurem by nám bylo hůř, což není pravda.

Pojďme si představit hypotetickou situaci, že by se vyhlásilo referendum. Je něco takového vůbec reálné a jak by případně dopadlo? 

Všechno je reálné. Ale nedává to moc smysl. Vnímám jako pozitivum referenda, že by aspoň vznikla intenzivní celospolečenská debata a všechno by vyplulo napovrch, i minusy. Negativum ovšem je, že by rozhodování občanů bylo neinformované. Taky byste nechtěl, aby před vaší operací mozku neurochirurgem o tom rozhodovalo referendum. Chcete se radši spolehnout na odborníky, kteří tomu rozumí. 

Proto volíme politiky, aby rozhodovali, případně pokud si nevědí rady, aby komunikovali s odborníky. Výsledek referenda by samozřejmě byl velmi těsný, jako třeba v Británii při rozhodování o brexitu nebo v Dánsku, když se hlasovalo o euru. Z toho důvodu zastáncem referenda moc nejsem. Už jsme navíc jedno referendum absolvovali. Česká republika v roce 2003 podepsala přístupové smlouvy do Evropské unie a jejich součástí bylo i přijetí eura. Tehdy 77 % občanů hlasovalo pro. A kdybyste chtěl dělat referendum o platné uzavřené mezinárodní smlouvě… 

Představte si situaci, že nějaký agresor napadne stát, který je členem NATO – v tom případě se okamžitě spouští podle Severoatlantické smlouvy článek 5, ve smyslu, že jsou napadeni všichni. A teď do toho všeho přijdou čeští politici a řeknou: Ne, uděláme nejdřív referendum o tom, jestli budeme reagovat. To je přece absurdní. A politický alibismus nebo populismus.