Požádat o pomoc není ostuda, počet žadatelů teď roste, říká ředitelka neziskovky

Foto zdroj: Focuson.cz
Lidé Life 19. 09. 2022

Požádat o pomoc není ostuda, počet žadatelů teď roste, říká ředitelka neziskovky

Dříve jsme měli více samoživitelek, dnes se objevují stále více úplné rodiny, které se dostaly do nepříznivé situace kvůli ne úplně ideální době. Pomáhat dětem je bohulibá činnost, ale někdy je to pro dobrotu na žebrotu, říká Edita Mrkousová, výkonná ředitelka projektu Patron dětí.

Kdo za projektem Patron dětí stojí a s jakým úmyslem vznikl?

Jde o charitativní projekt soukromé nadace Sirius, kterou vlastní rodina Jiřího a Radky Šmejcových. Vznikl s takovým hezkým úmyslem pomáhat dětem, které v životě neměly štěstí. Patron dětí konkrétně pomáhá sociálně a zdravotně znevýhodněným dětem v celé České republice. 

Je nelehká doba – pandemie koronaviru, válka, inflace míří k 20 procentům – a mnoho rodin má nebo bude mít problémy. Pro koho je podpora Patrona dětí určena, kdo může o pomoc zažádat?

Jak už jsem říkala, pomáháme dětem, které se nacházejí v sociálně znevýhodněných rodinách nebo jsou samy zdravotně znevýhodněné. Jedná se o dary, jako jsou věci do školy a kroužků, jsme schopni zaplatit školní obědy, dokonce i zdravotní asistenci typu rehabilitace. Případně pomůžeme někomu i vycvičit vodicí pejsky – to může stát až 260 000 korun. U nás si rodiny, které se nacházejí v nouzi, mohou zažádat, podmínkou ale je, aby měly osobu, která potvrdí skutečnost té potřeby pomoci. My tedy nepomáháme každému, kdo si u nás zažádá, ale opravdu jenom těm, kteří to potřebují. K tomu slouží konkrétní mechanismy. Jednak je to osoba patrona, což je člověk, který velmi dobře rodinu zná – může to být učitelka, lékař, trenér, dokonce i rodinný známý. My pak žádost velmi pečlivě prověřujeme, jak toho žadatele, tak patrona A zároveň – protože neposíláme peníze do rodiny – si zjišťujeme něco i o samotném dodavateli pomoci. V momentě, kdy žádost je takto prověřena, pak rodině velmi rádi pomůžeme.

Pokud třeba nějaká rodina doteď všechno zvládala, ale prudký nárůst energií nebo ztráta zaměstnání u jednoho rodiče ji dostane do situace, že bude mít problém, může si u vás zažádat o pomoc?

Ano, je to tak. Dokonce v současné době vidíme, že rodin, které se dostaly do problému kvůli nelehké době, přibývá. Dříve jsme měli více samoživitelek, dnes se objevují stále více úplné rodiny, které se dostaly do nepříznivé situace kvůli ne úplně ideální době. Ale samozřejmě pro každého platí, že v momentě, kdy mají osobu, která potvrdí, že pomoc potřebují, tak ať se určitě nestydí a požádají si. 

Myslíte si, že za to může právě prudký růst cen energií? Nebo co je ten hlavní problém, když počet rodin vyžadujících pomoc takto roste? 

Myslím si, že to tak bude. V momentě, kdy se rodina dostane do úzkých, tak první, co škrtá, jsou kroužky, a bohužel i obědy pro děti. Od konce srpna, případně začátku září tyto typy žádostí budou poměrně hodně přibývat.

Letos vypukl konflikt na Ukrajině. Pomáhali jste nebo pomáháte nějak i ukrajinským dětem? 

Ano. Já jsem sice říkala na začátku, že pomáháme sociálně a zdravotně znevýhodněným dětem z celé České republiky, nově ale samozřejmě pomáháme i ukrajinským dětem, které se stále nachází v České republice. Zpočátku jsme přispívali mimořádnou pomocí, konkrétně přímo finančně. My totiž jinak něco takového neděláme, už jsem říkala, že hradíme služby nebo předměty pro konkrétní děti. V tomto případě jsme udělali výjimku a posílali jsme do rodin na základě potvrzení od patrona hotovost ve výši 5 000 korun. S tím jsme už přestali a dnes si ukrajinská rodina může požádat pro každé dítě o standardní pomoc.

Dá se říct, o co byl za dobu, kdy poskytujete ukrajinským rodinám pomoc už jen v podobě služeb, největší zájem? 

U nás ta pomoc jde v takových vlnách. Když si představíte rok toho, dejme tomu, desetiletého dítěte, tak na podzim nastupuje do školy, a to potřebuje klasicky zaplatit obědy, kroužky, potřebuje tašku do školy. Jsou to věci školní potřeby atd. Tak tím to vlastně začíná. Pak většinou v lednu nebo v únoru se na nás lidi obracejí s žádostmi o zdravotní pomoc. Před letními prázdninami to mohou být tábory, různé letní kempy atd. A úplně stejné je to i s ukrajinskými dětmi.

Předpokládám, že jste v pravidelném kontaktu s ukrajinskými rodinami. Jak vnímáte jejich začleňování do společnosti? Chtějí tady zůstat, nebo naopak už se pomalu vracejí zpátky? 

My s těmi rodinami většinou nejsme úplně v kontaktu. Jsme kompletně onlinový projekt. To znamená, že u nás si může přes internet zažádat v podstatě kdokoliv. I proto je tam osoba toho patrona sektoru. V tomto případě ale v kontaktu jsme a vidíme, že se začleňují dobře. Zároveň ovšem vidíme, že se také spousta rodin vrací. My každé z nich nabízíme, že si může na dítě požádat až 4krát do roka. U těch, co už si požádaly, tak my se na ně znovu obracíme a nabízíme pomoc, aby si nezapomněly třeba požádat o balík školních potřeb. A mnohdy se dozvídáme, že ty rodiny už se vrátily zpátky na Ukrajinu.

Příběhy jsou to často různé, možná až neuvěřitelné. Podělíte se o nějaký, třeba z poslední doby?

Ty příběhy jsou opravdu neuvěřitelné. Zrovna včera jsem si četla některé zpětné vazby – to je takové hezké poděkování jednak pro dárce, a samozřejmě i pro celý náš tým –, byl tam hrozně hezký příběh holčičky, která nám děkovala za to, že jsme jí letos zaplatili tábor a ona mohla dál pokračovat ve výuce v jízdě na koni. Ona si pak nechala ostříhat vlasy a věnovala je zase jiné holčičce, která ty vlasy potřebovala na paruku. To si myslím, že je moc hezké. Jinak samozřejmě z těch příběhů, co jsme splnili – brzo jich bude už 10 000 –, bych těžko tady vypíchla jeden, který je zrovna nejvíc unikátní. Ale tento mě třeba velmi potěšil.

Když to občas čtete, tak to může vehnat i slzy do očí…

Je to tak, ta práce je nesmírně psychicky náročná, protože nepracujete v cukrárně, kde se na vás smějí dorty a jahody se šlehačkou. Ale ty příběhy – právě proto těm rodinám pomáháte. Nejsou třeba moc veselé, takže zpracování každého z nich – číst každý ten příběh o nemocech, které ty dětičky potkaly – je složité. A proto si myslím, že tu práci děláme. A děláme ji dobře, poctivě. Za to bych chtěla poděkovat hlavně svému týmu, že se k tomu tak hezky postavil.

Vy jste mě trošku předběhla, právě jsem se chtěla zeptat, co je na té práci to nejtěžší? Jestli je to shánění peněz nebo je to přijetí těch těžkých osudů? Co vy vnímáte, že je to nejtěžší na filantropické činnosti?

Jak už jsem říkala, to, že se potkáváte dennodenně se smutnými příběhy, je velmi těžké. Pak co není úplně hezké, tak když některé příběhy nebo žádosti musíte zamítnout, protože potřeba té pomoci není skutečná. Nebo se pak dočítáte docela ošklivé reakce. Nazvala bych to „pro dobrotu na žebrotu“ – doručíte do rodiny balík s jídlem a dostanete zpátky místo poděkování nehezký e-mail, že v tom balíku třeba byla rozsypaná mouka. V tu chvíli musíte vydechnout, nadechnout se zhluboka a jít dál, protože víte, že venku je strašná spousta dětí, které potřebují pomoct. Tohle musíte přejít a každý den se sebemotivovat, abyste pokračovala dál. A za to svému týmu velmi děkuju.

Autor: redakce

FocusOn je zpravodajský web zaměřený na nové trendy v ekonomice s důrazem na využívání moderních technologií.

Další články