Reposazba ČNB na úrovni 5 % není konečná, může sahat až na 15 %. Kdo nemá zafixovanou cenu energie nebo mu fixace končí, bude opravdu nepříjemně překvapený. Pro makroekonomickou stabilitu našeho státu není konec obchodování s Ruskem není žádná hrůza. Průměrná mzda Ukrajinců byla u nás před válkou okolo 25 tisíc, zatímco průměrná česká mzda dosáhla 40 tisíc. To znamená, že budou patrně pracovat v těch níže kvalifikovaných pozicích. Aktuální ekonomickou situaci a výhledy do budoucna okomentoval Vít Hradil, hlavní ekonom společnosti Cyrrus.
Objevují se informace, že vzhledem k situaci na Ukrajině a dopadům koronaviru by se mohla inflace přiblížit 20 procentům. Je to podle Vás reálné?
Možné to je určitě. Určitě se nebavíme o průměrné inflaci za celý rok, tam by 20 či 25 procent bylo skutečně něco děsivého, ale že se tomu přiblížíme, to se skutečně vyloučit nedá. Už před válkou kvůli pandemii byly ty inflační tlaky poměrně silné a probíhající válka je pochopitelně jenom zhorší. Máme vyšší ceny komodit energetických i zemědělských, máme výpadek pracovníků z Ukrajiny, z nichž část je naprosto klíčová pro české stavebnictví. Takže nevylučuji, že se přiblížíme magické dvacítce. Já osobně ale v tuto chvíli s tímto číslem nepočítám. Sice nejsem odborníkem na geopolitiku ani vojenství, ale jsem mírný optimista. V řádu několika týdnů bychom se mohli dočkat alespoň nějakého uklidnění, pokud jde o ukončení násilí, byť se tak vše nevyřeší. V takovém případě počítejme s číslem někde kolem hodnoty 16 procent.
Hrozí nám stagflace?
Začíná být čím dál reálnější. Ještě nedávno jsem si i já myslel, že je to ještě poměrně daleko, ale válka stagflaci skutečně přiblížila. Jen pro připomenutí, stagflace je souběh stagnace ekonomického růstu s rostoucí inflací. Jsou to prostě dva nežádoucí ekonomické jevy zároveň, které samy o sobě ještě neznamenají zásadní problém. Daleko nejhorší na stagflaci je, že se s ní strašně špatně bojuje, a je jedno, zda proti ní bojujete politikou fiskální tedy rozpočtovou, což jsou výdaje státu, kterými má pomáhat zhoršenému hospodářství, nebo měnovou, kdy se bavíme například o nastavení úrokových sazeb. Hlavní je, že obě tyto politiky jsou vůči stagflaci bezbranné. Protože buď stát hodně utrácí nebo nastaví nízké sazby, čímž se může nastartovat ekonomický růst, který ale přiživuje inflaci. Nebo naopak stát neutrácí a zvyšuje sazby, čímž sice bojuje proti inflaci, ale nepomáhá ekonomickému růstu. Takže je to opravdu velké dilema.
A jaká je z toho cesta ven?
Pořád ještě můžeme doufat, že se z toho dostaneme sami, že se trhy nakonec uklidní. Na druhou stranu nikdo nedokáže odhadnout vojenský vývoj na Ukrajině, který je klíčový třeba pro ceny ropy nebo zemního plynu. Takže i kdyby válka na Ukrajině skončila, neznamená to, že se stagflaci vyhneme. Rozhodně před námi není jednoduchá cesta a pokud půjdeme do historie do sedmdesátých let, kdy došlo k ropnému šoku, tak tehdy se krize nakonec vyřešila naprosto brutálním zvýšením úrokových sazeb v USA, kde sazby vyskočili na tak vysokou úroveň, že v podstatě zadusili ekonomický růst.
Takže to je reálná hrozba i pro nás?
Já to nechci přivolávat. Ale já si vzpomínám, když Česká národní banka loni na konci léta začala zvedat sazby, tak se zvedla kritika, proč zvedat sazby kvůli inflaci. Jenže už v tomto případě šlo o dilema České národní banky, jak se vlastně vůči stoupající inflaci zachovat. Nyní už máte reposazbu na úrovni téměř pěti procent, a to ještě není konec. Pokud byste chtěl podusit inflaci i za cenu toho, že přibrzdíte ekonomiku, tak se můžeme bavit i o 10 a v nejhorším případě o 15 procentech.
Je podobná situace i v zahraničí?
Někde je to horší, někde lepší. Pokud jde o Českou republiku, tak my jsme na tom v rámci Evropy spíše hůře. Estonsko nebo Lotyšsko má inflaci okolo 12 až 13 procent. Polsko a Maďarsko kolem osmi procent. My máme metodikou Eurostatu zhruba 10 procent a naše země je specifická tím, že velkou část inflace máme domácí, že není jen způsobená zdražováním komodit, ucpanými dodavatelskými řetězci, ale že je to z části dáno domácími faktory – nedostatkem lidí na trhu práce a drahými nemovitostmi.
Co tedy v následujících měsících čeká člověka s průměrnými příjmy?
Nic příjemného. Obecně nižší příjmové skupiny utrácejí velkou část svých příjmů za naprosté nezbytnosti, jako je energie, bydlení, potraviny. A zrovna energie nebo bydlení tlačí nyní inflaci nahoru. A potraviny se o slovo teprve přihlásí. Takže situace průměrně až podprůměrně vydělávajícího Čecha, který navíc nemá zafixovanou energii nebo mu fixace končí, bude opravdu hodně nepříjemná. Rád bych proto upozornil každého, kdo patří do této skupiny, aby měl naspořeno, protože i když o práci v tuto dobu nejspíše nepřijde, tak ten cenový náraz už v létě bude skutečně veliký. Je proto potřeba být na to připraven a udělat si finanční rezervy.
Souhlasíte s názory, které se v médiích objevují, že může dojít k nárůstu bezdomovectví?
To už mi nepřijde jako příliš pravděpodobné. Samozřejmě nyní jsme ve fázi, kdy se ekonomice nedaří, a je možné, že by v jednotkách procent přibylo lidí bez domova. Rozhodně si ale nemyslím, že bychom tímto měli strašit. Od takové situace jsme ještě velice daleko.
Jak hodnotíte výkon české ekonomiky?
Je to smutný pohled z několika důvodů. Když začala koronavirová pandemie, tak jsme se plácali přes ramena, že na rozdíl od států závislých na službách, tak my díky tomu, že jsme především průmyslová země, krizi ustojíme. A najednou se na konci pandemie ukázalo, že zatímco služby se velmi rychle znovu otevřely, tak průmysl narazil na ucpané dodavatelské řetězce, narazil na zdražující komodity. Takže paradoxně jsme ve výsledku skončili jako jedni z nejvíce postižených. A navíc ve chvíli, kdy jsme mohli vše znovu nastartovat, přišla válka na Ukrajině. Očekával jsem, že by růst našeho HDP mohl dosáhnout čtyř procent, což by byl hezký výkon v porovnání se špatným rokem 2021. jenže válka všechny tyto odhady velmi rychle sráží. Ještě nedávno jsem věřil dvouprocentnímu růstu. To je hodnota stále ještě reálná, i když nijak veselá právě vzhledem k tomu, že jsme se letos měli odrazit od velmi špatného loňského roku. Prostě to není žádná sláva a mám obavy, že i tyto moje prognózy ještě budu revidovat směrem dolů k jednomu procentu, což už je v podstatě blízko zmiňované stagflace.
Může si Česká republika dovolit přestat obchodovat s Ruskem? Nemluvím o dodávkách ropy nebo plynu, ale obecně.
Makroekonomicky to žádný problém není, protože náš export do Ruska je ve výši zhruba dvou procent, a když připočítáme Ukrajinu a Bělorusko, pak tří procent. Pro makroekonomickou stabilitu našeho státu to není žádná hrůza. Samozřejmě u některých konkrétních firem, které v Rusku působí, bude docházet k problémům. Tady bych hlavně varoval před tím, aby český stát nezačal zachraňovat jednotlivé firmy, které si jako exportní trh vybraly Rusko. Už jsem totiž slyšel nějaké návrhy. A to by bylo naprosto mimo realitu. V ekonomii na to máme pojem morální hazard. Pokud tedy nějaká firma se z nějakého důvodu rozhodla podnikat se zemí, která je notoricky nespolehlivá, co se týká politického prostředí, ale naopak je tam dobrý výnos, tak je to logicky volba každého z nás. Nelze ale pak takové byznysové neúspěchy sanovat ze státního rozpočtu. Něco jiného by bylo, kdyby makroekonomicky hrozil nějaký kolaps státní ekonomiky, ale to opravdu není ten případ.
Sám jste zmínil, že z makroekonomického hlediska není rusko-český obchod zase tak zásadní, pokud se ale budeme bavit od dodávkách ropy nebo plynu, situace je dramaticky jiná. Je reálné se od této závislosti na Rusku zbavit?
Obávám se, že je to v podstatě neřešitelný problém, pokud bychom se chtěli nebo byli donuceni od ruské ropy se odstřihnout. To by byl velice tvrdý ekonomický náraz. Není žádným tajemstvím, že na ruském plynu jsme v podstatě závislí ze sta procent, protože i ta část proudící k nám z Německa je ruský plyn. Řeší to celá Evropa a nahradit tento výpadek zelenou energií je otázka budoucnosti. Rozhodně se nic takového nestane za 2 nebo 3 roky. Určitou alternativou mohou být dodávky z Kataru nebo Norska, ale tyto země jsou už skoro na hranici vlastních kapacit. Hodně nadějí se vkládá do zkapalněného zemního plynu ze Spojených států. Málokdo asi ale uvědomuje, že skoro vše, co má USA na export, se už nyní odebírá. Navíc na zkapalněný plyn je potřeba terminálů, kterých není dostatek. Objevily se rovněž úvahy, abychom se propojili s jihozápadní Evropou. Každopádně když to shrnu, v horizontu tří až pěti let budeme muset plyn a ropu z Ruska nadále odebírat.
Když se vrátíme zpět do České republiky. Kvůli válce na Ukrajině sem míří statisíce Ukrajinců. Jednoduchá otázka – může tento exodus pomoci nízké nezaměstnanosti u nás?
Asi to bude znít trochu cynicky, což bych nerad, ale z ekonomického hlediska nám to pomůže. Všichni víme, že máme nízkou nezaměstnanost, že i kvůli tomu nemohou české firmy expandovat, na druhou stranu to není nic, z čeho bychom se měli radovat. Ono to ostatně ukazuje na to, že náš ekonomický model už se vyčerpává, protože my všichni už několik posledních let pracujeme na plný úvazek, a přesto jako národ nejsme ze sebe schopni vymáčknout více než růst HDP kolem tří procent, což je strašně málo. Příchod Ukrajinců je v podstatě požehnání. Samozřejmě záleží, abychom tento migrační tok zvládli, aby u nás nevznikaly takové ty ostrůvky beznaděje, kde budou žít lidé neintegrování do společnosti. Pak totiž hrozí, že zde budou žít desetitisíce kompletně vyloučených lidí, kteří nemají motivaci se učit jazyk, nemají motivaci se angažovat v nové společnosti, zvyšovat si kvalifikaci. Ale já doufám, že už jsme z historie poučeni a dokážeme tyto lidi integrovat a dát jim naději a právní perspektivu. Pokud by nyní okamžitě vtrhlo na náš pracovní trh třeba 150 tisíc Ukrajinců, tak rozhodně ani nemám obavy, že by najednou kvůli nim nebyla práce pro české občany.
Nepokřiví jejich vstup na náš pracovní trh mzdový systém, že se Čechům sníží nebo nebudou adekvátně stoupat platy?
Průměrná mzda Ukrajinců byla u nás před válkou okolo 25 tisíc, zatímco průměrná česká mzda dosáhla 40 tisíc. To znamená, že oni budou patrně pracovat v těch níže kvalifikovaných pozicích. Stačí si přece uvědomit samotnou situaci – Ukrajinec nebo jakýkoli jiný imigrant má obecně velmi malou šanci, že sebere někomu domácímu práci. Představte si člověka, který neumí jazyk, který nezná kulturu, není schopen se úplně socializovat, nemá kontakty, tak jakou práci vám tak asi může sebrat. Takový člověk má oproti vám strašnou nevýhodu. Samozřejmě se může stát cokoli, ale takové černé scénáře, to bychom museli zkazit úplně všechno.
Autor: redakce
FocusOn je zpravodajský web zaměřený na nové trendy v ekonomice s důrazem na využívání moderních technologií.