Válečná reportérka: Mladí Rusové vystupují z tanků, klepou se a pláčou. Nemají motivaci

Foto zdroj: FocusOn.cz
Lidé Life 03. 12. 2022

Válečná reportérka: Mladí Rusové vystupují z tanků, klepou se a pláčou. Nemají motivaci

Strach o holý život, explicitní násilí a adrenalin. To je práce novinářů a dokumentaristů v místech, kde se odehrávají válečné konflikty. „Studenti mi často říkají, že by chtěli natáčet válečný konflikt. Já jim na to ale vždycky odpovídám: Opravdu chcete vidět příslušníky Islámského státu, jak vezmou dítě a používají ho jako lidský štít?“ Na otázky, jak probíhá práce novináře na válečném území, proč je zásadní novinářská etika a jiné, odpoví válečná fotografka a dokumentaristka Jarmila Štuková.

V posledních dnech je situace na Ukrajině značně nebezpečná – padají tam ruské bomby. Vy máte hodně zkušeností nejen z Ukrajiny, ale hlavně z Iráku, Sýrie nebo Afghánistánu. Řekněte nám, jak se člověk pojistí, když jede do takto nebezpečné oblasti? Jak to řešíte? 

Ono opravdu záleží, pro koho pracujete. Pokud pro nějaký velký mediální dům, tak ten vás samozřejmě pojistí. Ale pokud pracujete jako já na volné noze, pojistka je velmi drahá. Pamatuju si, jak jsme to řešily s kolegyní Lenkou Klicperovou, když jsme hodně jezdily do míst války s Islámským státem – každé tři měsíce téměř až na přední frontové linie –, tak to byl vždycky velký problém a stálo to hodně peněz. Je tady jen pár pojišťoven, které vás pojistí, a pro nás ty výdaje byly opravdu zničující. My na cestách opravdu řešíme každou korunu, protože nejenže hradíte letenku, ale musíte zaplatit i člověka, který vás vezme na ta válečná místa. Taky někde musíte spát, pořád jste někde na checkpointech a musíte vyplňovat mraky různých lejster. Na to taky potřebujete lidi a stojí to zkrátka obrovské peníze. Takže ještě k tomuto všemu je pro nás pojištění prostě zničující. Velmi často jsme pak pojištěné vůbec nebyly.

Kolik tedy plus minus takové pojištění stojí?

Záleží, jak dlouho tam člověk je. Ale pamatuji si, že za týden to vycházelo na 35 000 na osobu. A to jsme ještě neměli pojištěné fotoaparáty. To je další věc, vy tam jedete s docela drahou technikou – jenže toto pojištění už pro nás bylo nemožné. Vycházelo to něco okolo 150 000 za dvě osoby na týden, plus ještě fotoaparáty.

Existuje na to vůbec nějaké speciální pojištění? Nebo jde o standardní pojištění, které známe z klasického, běžného života?

Ne, máte přímo pojištění proti terorismu do válečných oblastí. Je tam několik charakteristik. A vím, že my jsme se vždycky pojišťovali právě do oblastí, které byly kategorizovány jako ve válce proti terorismu.

Teď taková konkrétní věc, nedávno se objevily zprávy o odebrání akreditace reportérům ze Sky News a CNN, protože byli v Chersonu dříve než samotní ukrajinští vojáci. Jak se to stane, že jsou tam novináři dříve než ti, kdo dobyli město?

To se samozřejmě může stát. Pořád musíte uvažovat v intencích, že jedete do země, která má nějaká pravidla a pochopitelně je tam nějaký postup vojáků. Existuje tam jistá strategie, kterou byste měli respektovat. Velmi často se to děje lidem, kteří nejsou zkušení. Zažila jsem to hodně, hlavně teď na Ukrajině. Byla jsem tam už dvakrát, a lidé tam jezdili, protože je to kousíček a není tam tolik checkpointů, hlavně v začátku nebylo. Najednou se tam rozprsklo spoustu novinářů, kteří se chovali velmi neuváženě. Musím říct, že mě to trochu štvalo, protože jedna věc je, že vy potřebujete samozřejmě tu zásadní zprávu a chcete tam být co nejdříve. A druhá věc je, že musíte respektovat místa, kde se pohybujete. Když tam jedete a riskujete svůj život, je to vaše rozhodnutí. Ale měl byste si uvědomit, že okolo vás jsou vojáci a lidé, kteří tam jsou mnohem déle než vy a velmi těžce pracují, aby se dostali v rámci nějakého postupu dál. Bohužel to se především na Ukrajině nedělo. Já nechci kolegy ze zahraničí nějakým způsobem kritizovat, ale ze zkušenosti vím, že se tyto věci velmi často děly – mluvím hlavně o Iráku, kde panovala válka s Islámským státem, a vy jste se třeba nedostal přes nějaké checkpointy. Samozřejmě, že jste naštvaný, protože spíte tři hodiny, přijedete na ten checkpoint a potřebujete jít dopředu, máte balistickou helmu, vestu a jste především mentálně připravený – už to děláte nějaký pátek a riskujete při tom svůj život. Ale to je vaše rozhodnutí a pořád musíte respektovat nějaká pravidla, která tam panují. Stejně se ale někdo rozhodne, že vás prostě nepustí. Takže se může klidně stát, že třeba 45 dní čekáte – což je naprosto frustrující. Navíc pokud máte limitovaný čas. Pak se ale třeba dozvíte, že ofenzíva, kvůli které jste tam přijel a kterou jste chtěl sledovat, zrovna byla v tak chaotickém stavu – to je v těchto zemích velmi časté. Jinak je tomu s Američany nebo vojáky NATO, tam přece jen funguje nějaká organizace. Ale na Ukrajině je to často taková guerilla, že vy někam přijdete a najednou po vás začnou házet Molotovovy koktejly, aniž by vás na to kdokoliv připravil. To se většinou s vojáky NATO nestává. Když jsem žádala o akreditaci na Ukrajinu, tak oni si samozřejmě musí zjistit, kdo jste a proč tam jedete. Velmi často se dělo – a to se dostalo i do našich médií –, že lidé chtěli guerillově bojovat proti Islámskému státu, proti tomu zlu a proti teroristům. Nebo naopak mnoho lidí z evropských zemí chtělo bojovat s Islámským státem. Jenže ti lidé tam pak přijeli, neměli žádné informace a nevěděli, proč vlastně chtěli bojovat. Byl to jen nějaký jejich pocit. My jsme například sami zažili, že odjely dvě německé studentky podporovat Islámský stát, protože k němu měly jistou afinitu, a pak zjistily, co za zvěrstva se tam dějí. Nikam se nedostaly, ani na frontu, a nic vlastně nedělaly, jen nakonec sloužily příslušníkům Islámského státu, těm teroristům, jako prostitutky. Děje se mi velmi často, že mi třeba někdo zavolá nebo napíše a řekne „Víte, já bych hrozně chtěl do Afghánistánu“ nebo „Já bych hrozně chtěla sledovat válku s Islámským státem“. A já vždycky říkám: „Opravdu chcete na frontové linii vidět příslušníky Islámského státu, jak vezmou dítě a používají ho jako lidský štít?“ Anebo vidíte někoho vyběhnout jenom s tělíčkem dítěte, které postrádá hlavu atd. To jsou prostě tak strašně odporné věci, tak explicitní násilí na vlastní oči, že mě tohle vždycky děsí. Často jsem se setkávala s tím, že lidé neměli vůbec žádný náhled na to, co se tam opravdu děje.

Co se týká samotného novináře, je nějak kontrolovaný, pokud jde o jeho mediální obraz? Jak to tam vlastně funguje? To si tam každý může točit, co chce? 

Samozřejmě novinářská etika je velmi zásadní téma, které by se mělo víc a víc diskutovat a víc a víc učit. Já sama když si vzpomenu, kolikrát jsem byla přítomna neetickému chování novinářů, které mě samotnou velmi překvapilo – to se prostě děje. Ale samozřejmě přijde na to. Velmi často nemáte šanci točit a fotit, co chcete, ale důležitá je interpretace. A podívejte se třeba tady na Ukrajinu, ta je nyní hodně sledovaná. Na ní se ukázalo, kdo kde byl, na jakém místě a jakým způsobem tu situaci snímal. Často jste viděli rozbombardovaný dům a okolo hrozen fotografů a novinářů, kteří buď fotili, nebo točili, a ty interpretace byly různé. Samozřejmě velmi záleží, komu držíte palce a jakým způsobem diskutujete celou situaci v momentě, kdy na ni nahlížíte pravdivě – to je pochopitelně základ. Velmi často to není tak přitažlivá informace, ale čím dál tím víc – ještě ke všemu v dnešní clickbaitové žurnalistice – potřebujete šokující titulky. Takže je to někdy těžké. O to víc, když je tak silná konkurence a když víte, že tam nejste sám, ale jsou tam další desítky vašich kolegů z různých koutů světa. Chcete o tom referovat co nejvíc přitažlivě, a to si myslím, že je ten problém. Takový člověk by tu profesi dělat neměl – my se s tím ale bohužel setkáváme. Kdybych vám tedy měla nějak zkráceně odpovědět: Vždycky záleží na konkrétní situaci, na konkrétním státu. A ano, velmi často si můžete psát a točit, co chcete. Respektive interpretovat tu situaci po svém, a to si myslím, že je taky problém. Ale to už jsme zase u té etiky a u toho, kdo je tím arbitrem – kdo má říkat, že ta informace je nějakým způsobem přitažená za vlasy nebo že už jí nějakým způsobem směřujete tam, kam vy chcete. To je vždycky hrozně těžké. A já jsem ještě k tomu socíkovské dítě – když padla železná opona, tak mi bylo 10 let. Takže já se samozřejmě úplně děsím toho, že by mi někdo říkal, jakým způsobem mám pracovat. A proto svým studentům říkám – a to vždycky podtrhuju–, ať hodně přemýšlejí o etice a o tom, jakým způsobem chtějí informace předávat dál. Protože je to pak na jejich zodpovědnosti. A buď se můžou dopustit velmi závažných dezinterpretací, nebo někomu velmi hodně ublížit.

Když jste ve válečném prostředí, dejme tomu teď na Ukrajině, pociťovala jste nějaké tlaky ze strany ať už Ukrajiny, nebo Ruska? Abyste například nějakým způsobem interpretovala videa, co tam natočíte, nebo fotky, které na jejich území pořídíte?

To je naprosto relevantní otázka. Každá strana chce, abyste o ní referoval v těch nejlepších barvách. Ale to je samozřejmě nesmysl. Na obou stranách se dějí situace, které nejsou úplně správné, to je prostě válka. Já jsem samozřejmě absolutně proti vpádu Ruska na Ukrajinu, tady není o čem diskutovat. Je to napadený stát, který se brání, a absolutně chápu, že drtivá většina světa je s Ukrajinou – myslím, že to také Ukrajincům nesmírně pomáhá. Mnohokrát jsem zažila situace, kdy jsem byla na jedné nebo druhé straně – vždycky máte k někomu blíž. Při válce s Islámským státem je nepřítel jasný, i ten, kdo se brání – Kurdové. Někdy se přesto stane, že si říkáte: „Ta druhá strana má taky určité právo mít pocit, že se dostala do nějakého nefair souboje.“ Velmi často sami mladí Rusové, kteří vůbec nevěděli, kam jedou, tak plakali, vystupovali z tanků a klepali se – a je to o to horší, že je tam všichni nenávidí. Svět je nenávidí. Do toho je nenávidí místní obyvatelé. Takže najednou absolutně ztrácejí motivaci. Jsou to stovky výpovědí a různých materiálů, kdy sami Rusové říkají, že tam nechtějí být. Představte si ty obrovské emoce. Jste pod obrovským tlakem. Nejenže jde o život vám, jde o život všem okolo. Je to najednou úplně jiné vnímání světa kolem, které se nedá vysvětlit, dokud to nezažijete. A teprve když už máte několik takových situací za sebou, tak se dokážete zklidnit. Vidíte krvácejícího člověka, který vám vypráví hrůzný zážitek. Pláče a vy nemáte důvod mu nevěřit. Říkáte si: „Ano, ten člověk to říká, vypadá takhle, to se muselo stát.“ Ale mně se mnohokrát stalo, že se zjistilo, že realita nebyla úplně taková, jak vám  ten člověk řekl. Je proto docela fajn, že jsem se stala z reportérky, která o něčem referovala, spíše dokumentaristkou nebo dokumentární fotografkou. Mám totiž víc času na to si zjistit fakta – vyzpovídát víc lidí. A ještě je nutné říct, že třeba v Iráku, Sýrii, Afghánistánu, ale vlastně i v Pásmu Gazy, v Africe a i teď na Ukrajině, v momentě, kdy tam máte známé (já jsem na Ukrajině pracovala mnohem dřív, než začala válka), tak se úplně jinak dozvídáte fakta a také úplně jinak věříte lidem přímo na místě. Studenti se mě často ptají: „Mohl bych teď hned odjet do války s Islámským státem?“  Nebo: „Mohl bych teď odjet na sever Iráku?“ A já říkám: „Ani byste se nedostal přes první checkpoint.“ Já tam jezdím od roku 2010 a už mám takovou síť kontaktů, že vím, komu zavolat – ale i tak to pro mě není jednoduché. Samozřejmě ti lidé, když viděli, že jste s nimi jezdili na frontovou linii, už vás mají taky prověřené, nejste jen takový, v uvozovkách, válečný turista, který udělá jenom zprávy z místa a odjede pryč.

Pohybujete se tam ozbrojená? Můžete na svou obranu použít zbraň? 

Teď to asi bude znít zvláštně, ale já zbraně nenávidím, protože vím, co dokážou způsobit a už jsem zažila tolik explicitní hrůzy. Když vidíte třeba auto plné trhavin, které jede proti domu, kde jsou rodiny s dětmi, a to, co ty zbraně způsobí, co způsobí malá raketa, granát nebo kalašnikov… Je ale pravda, že jednou za čas chodím střílet – a je to přesně kvůli tomu, abych v případě, že se octnu v situaci, kdy už by nebylo zbytí, uměla tu zbraň použít. Ale upřímně vám řeknu, že nevím, jestli bych s ní zvládla vystřelit na člověka. To si moc neumím představit. 

Máte s sebou na nebezpečných místech někoho, kdo by se o vás postaral a dělal vám takového bodyguarda?

Přijde na to. Když jezdíte s vojáky, třeba když jsme byli na misích s Čechy, tak jsme dostali takzvaného „badyho“ – člověka, který vám řekne: „Hele, když po nás začnou střílet, já tě zalehnu. Hoď si pryč foťák, zlomím ti žebra.“ Přesně vám vysvětlí, co se bude dít. To byla samozřejmě úplně jiná situace, než když jsme tam jeli sami bez vojáků. Ale když si vzpomenu, jak jsme chodili s jednotkami PKK – což je Strana kurdských pracujících, takový hodně guerilloví bojovníci, kteří na sobě nemají žádnou balistiku, mají čistě kalašnikov –, tak ti se o vás nepostarají, ti bojují sami za sebe. Takové ty velké mediální domy jako CNN a BBC se svými lidmi většinou posílají bývalé vojáky, speciály, kteří ví, jak se v těch místech pohybovat. To je opravdu koncert, vidět, jakým způsobem oni s nimi strategicky pracují. Řeknou jim: „Teď jdi. Teď tady zůstaň.“ Naopak se mi děly i takové situace, že nás nahnali do baráku – a vy jste říkali: „Ne, tady nemáme být, teď bychom měli být úplně jinde.“ Ale drželi jste si palce, abyste to přežili – a to říkám opravdu doslova. My ovšem takového člověka nemáme, protože to jsou velmi drahé položky v rozpočtu. My máme většinou „fixera“, který ani není místní novinář, ale je to třeba student, který nám překládá. Důležité je ještě říct, že každá oblast – především když se bavíme o Iráku – má vlastní jazyk. Musíte tam jít s někým, kdo rozumí místnímu jazyku, ale zároveň zná místní lidi, místní poměry.

Co děláte, když zrovna nejste v přední linii nějakého válečného konfliktu?

To je takové moje psychohygiena. Začala jsem dělat projekty pomoci. Založili jsme neziskovou organizaci a teď točíme dokument o jednom popáleninovém případu, který se týkal napadení kyselinou. Je to už naše kamarádka, se kterou jsme založili takovou platformu – jmenuje se Burn Fighters a popálené ženy jeho prostřednictvím pomáhají jiným popáleným. Velké téma je aké sebeupalování žen v Iráku. Nebo teď jedeme na Ukrajinu dělat projekt, za který jsem opravdu ráda. Uskutečňujeme ho společně s Českým červeným křížem a Klinikou popáleninové medicíny s přednostou Robertem Zajíčkem, který nám dělá takové odborné oko. Budeme dělat kampaň, v níž se pokusíme rodičům vysvětlit, jakým způsobem se starat o děti, které si prošly nějakým závažným popáleninovým traumatem. Jak se například starat o jizvy. To je takový léčebný projekt – a není to jen pro děti, ale i pro vojáky. Máme teď také divadelní představení, které se jmenuje Rozvod aneb V rámci přijatelné normy, a zároveň knihu s podobným jménem – Rozvod šestkrát jinak. Jejich prostřednictvím se snažíme rodičům vysvětlit, na co si při rozvodech dávat pozor, aby co nejméně ublížili těm, kteří si to nejméně zaslouží – dětem.

Autor: redakce

FocusOn je zpravodajský web zaměřený na nové trendy v ekonomice s důrazem na využívání moderních technologií.

Další rozhovory