Důchod 47 000 korun, nájem 52 000. Proč Švýcaři odchází ze země a co čeká Čechy

Tereza Kovanda Vodňanská přijela do Švýcarska za manželem, který dělal doktorát v CERNu. Dnes pracuje jako grafická designérka pro institut OSN v Ženevě. V rozhovoru popisuje, jak je těžké sehnat práci bez francouzštiny, proč dostala pokutu za splachování po desáté večer a jak funguje multikulturní prostředí s kolegy z celého světa. Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn – sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže. 

Od půlročního pobytu k práci pro OSN

Tereza je ve Švýcarsku přibližně dva a půl roku. „Dostala jsem se sem díky manželovi, který dělal doktorát v Anglii. V rámci doktorátu posílali studenty na rok a půl do CERNu. Už tehdy jsem s ním tady půl roku bydlela, pak odjel dodělat doktorát zpátky do Anglie a následně hledal postdoktorát, opět ve Švýcarsku. Našel místo v CERNu, a tak jsme se přestěhovali,“ vysvětluje.

Ale manžel měl práci zajištěnou, zatímco Tereza musela začít od nuly. „Posílala jsem životopisy úplně všude, protože tady je opravdu těžké sehnat práci pro někoho, kdo neumí francouzsky a není místní,“ vzpomíná. Hledání práce trvalo půl roku. „Pak jsem začala posílat přihlášky i na pozice, které nebyly tak dobře placené – na stáže a traineeship programy.“

Nakonec se přihlásila na stáž v OSN. „Nevzali mě, ale moje současná šéfová mi nabídla jinou práci, na kterou bych se hodila mnohem víc. Byla to taky stáž. Měla jsem obrovskou výhodu v tom, že pozice ještě nebyla vypsaná a nabídla ji jen mně. Po dokončení stáže jsem měla velké štěstí – zalíbila jsem se jim a nechali mě tam na normální pozici.“

„Tereza má typickou zkušenost českých profesionálů ve Švýcarsku – vynikající vzdělání, ale bez místního jazyka a kontaktů je to maratón. My v S1 Solutions pomáháme firmám a lidem, aby tento proces byl rychlejší. Zakládáme jim firmy, vedeme účetnictví a radíme s legislativou, aby se mohli soustředit na svou práci, ne na švýcarskou byrokracii. Terezin příběh ukazuje, že s trpělivostí a trochou štěstí to jde – ale určitě to není snadné,“ říká Petra Savino, zakladatelka společnosti S1 Solutions, která pomáhá českým firmám a profesionálům expandovat do Švýcarska.

Den v OSN: grafika, kontrola a multikulturní prostředí

OSN má v Ženevě desítky institutů, každý sídlí jinde. „Nechodím přímo do hlavního sídla OSN. Náš institut sídlí v budově World Health Organization, která je jen jednu autobusovou zastávku od hlavního sídla,“ vysvětluje Tereza.

Co dělá grafická designérka pro OSN? „Většina práce je za monitorem – dělám grafiku, videografii a fotografii. Velká část mé práce spočívá v kontrole toho, co vytvářejí ostatní videografové, fotografové a grafici. Máme hodně divizí a programů, takže někdo musí kontrolovat, jestli výstupy odpovídají našemu brandingu, jestli splňují kvalitu, kterou vyžadujeme, a jestli tam nepíšou něco špatně – dokonce kontrolujeme podle UN Editorial, aby všechna slova byla psána naším stylem,“ popisuje. Společně s kolegyní posílají hodně feedbacku. Když jsou spokojené, materiály posílají šéfové ke schválení.

„Jsem tam úplně jediná Češka. Máme tam jednu Slovenku, ale pracuje na dálku, takže jsem s ní v životě nemluvila. Je mi to trochu líto, protože spousta mých kolegů tam má lidi ze své země a můžou si povídat i v rodném jazyce. Bohužel jsem v tom sama,“ říká s nadsázkou.

Kolegové z celého světa

Multikulturní prostředí OSN je něco, na co si Tereza musela zvykat. „Opravdu mám kolegy ze všech koutů světa. Jen pro představu – moje vedoucí je z Japonska, kolegové jsou z Británie, Venezuely, Filipín a Keni. A to jsou jen nejbližší kolegové.“

Rozdíly mezi kulturami jsou znát. „U nás v Česku je většina lidí ateistická nebo křesťanská. V práci mám spoustu lidí, kteří mají různá náboženství – a je jich opravdu hodně. Je krásné vidět, jak spolu v pohodě vycházejí, i když mají úplně odlišná náboženství. Máme tam dokonce modlící místnost, což u nás v Česku není úplně tradiční.“

I pracovní styl se mezi národy liší. „Moje šéfová z Japonska je velmi pracovitá, důsledná a hodně řeší všechna pravidla. Je vidět, že každý národ pracuje jiným stylem. Snažím se být podobně důsledná jako ona.“

Multikulturní prostředí má ale i svá pozitiva. „Chodíme spolu třeba na pivo nebo na večeře. Často jdeme do nepálské restaurace, abychom ochutnali tradiční jídlo od kolegy. Nemáme problém se dohodnout na restauraci, spíš řešíme, která je levnější, protože ceny v Ženevě jsou opravdu vysoké. Je to super, protože člověk se dozvídá hrozně moc věcí z jiných zemí – jejich tradice, co dělají. Je to velmi zajímavé.“

Život za hranicemi: Francie jako záchrana

Ženeva patří mezi nejdražší města světa. Tereza s manželem to řeší bydlením těsně za hranicemi ve Francii. „Člověk by to neřekl, ale tento malinký rozdíl – třeba kilometr – je na cenách opravdu znát. Všechno nakupování děláme ve Francii, téměř nic nekupujeme ve Švýcarsku. Pokud si něco ve Švýcarsku koupím, připadám si bohatě. I do hospod chodíme spíš ve Francii, protože ve Švýcarsku je to naprosto šílené. Když jdete na pizzu a necháte za ni v přepočtu 800 korun, tak jak jsem nastavená z Česka, s tím se pořád nemůžu smířit.“

Rozdíly v nákladech na bydlení jsou dramatické. „Náš kamarád bydlí opravdu jen na druhé straně hranice ve Švýcarsku, v Meyrinu, což je jedna část Ženevy. Má malinkatý byteček, opravdu skoro kapesní velikost, a platí mnohem víc než my. Platíme asi dvě třetiny toho, co on, a máme velký byt, garáž i balkon.“ Kolik to je konkrétně? „On platí něco kolem 1700 franků, což je přibližně 44 500 korun měsíčně za malinký byt.“

Švýcarské kuriozity: pokuta za splachování po desáté

Některé švýcarské zvyklosti Terezu opravdu překvapily. „Oni si strašně moc zakládají na klidu. Měli jsme v nájemní smlouvě napsané, že si v neděli nesmíme napouštět vanu, protože je to údajně moc hlasité oproti sprše a rušilo by to sousedy. Znám případy, kdy Švýcaři zavolali na naše kamarády policii, protože někdy po desáté večer spláchli záchod – dělalo to prý moc velký hluk. Stejně tak když někdo vysával v sobotu, zavolali na něj policii, že dělá hluk.“

To jí přijde naprosto absurdní. „V Česku většinou za vámi přijdou sousedi a poprosí, jestli byste se nemohli ztišit. Tady automaticky nepřijdou a rovnou na vás zavolají policii.“

Vlastnictví domu: platíš celý život, nikdy ho nesplatíš

Švýcarský systém vlastnictví nemovitostí je specifický. „Domy a byty jsou tak drahé, že dosahují úplně šílených částek a málokdo je schopný si na to v životě vydělat. V podstatě všechny domy vlastní banky. Můžete si ho koupit, ale celý život splácíte jenom úrok, nikdy nesplatíte celý dům. Ten dům je jakoby váš, můžete ho prodat, ale nikdy není stoprocentně toho člověka, co si ho koupí – vždycky ho vlastní banka,“ vysvětluje Tereza.

„Pro ně je to ale výhodné, protože cena domu pořád roste. Takže i když platí ten úrok, vyplatí se jim to, protože když dům prodají, mají z toho přínos. Je to ale velmi zvláštní systém.“

Plán návratu do Česka

I přes vyšší platy ve Švýcarsku plánuje Tereza s manželem návrat domů. „Vždycky byl plán, že se vrátíme zpátky do Česka. Snažíme se tady vydělat a koupit si dům v Česku, protože tady je šance si něco koupit mnohem složitější. I s platy, které teď máme.“

Připouští ale, že každý rok se jí tu líbí víc. „Každý rok, co jsme tady déle, se mi tu líbí víc a víc. Ale stejně si myslím, že v delším měřítku se vrátíme do Česka.“

Češi v Česku vs. Češi v zahraničí

Co Tereze nejvíc chybí? „Hlavně rodina a kamarádi. To je tady největší minus. Mám sice hodně kamarádů i tady, našli jsme si je v práci – jak v mé, tak v manželově. Ale mluvíme s nimi většinou v angličtině. A i když mluvíme anglicky dobře, není to takové, jako když máte kamarády v Česku, které znáte odmalička a o kterých víte úplně všechno.“

A pak je tu jídlo. „Chybí mi spousta českého jídla. Nemají tady mletý mák nebo hrubou mouku, když chci udělat knedlíky – to je nemyslitelné. Pokud si nepřivezeme z Česka kysané zelí, nemají ho. Mají sice kysané zelí, ale je úplně jiné – dělají ho s vínem a mají v tom už párky. Takže některé potraviny si dovážíme z Česka, protože nám hrozně chybí.“

Rada pro české zájemce

Co by Tereza poradila Čechům, kteří chtějí zkusit štěstí ve Švýcarsku? „Hodně pomáhá, když se člověk už dopředu učí jazyk – zde francouzštinu. Je totiž velmi těžké dostat se do mezinárodních organizací, je tam velký nával, takže musíte mít štěstí. Je také těžké hledat práci na dálku, lepší je být už tady a chodit na pohovory přímo. Ale zároveň je těžké tady žít, aniž byste už měli práci.“

Tereza měla tu výhodu, že manžel už práci měl. „Kdyby neměl, nemohla bych si dovolit tu dobu tady hledat. Je dobré umět jazyk, protože pak může člověk třeba dělat jakoukoliv práci – v obchodě – a u toho si hledat něco lepšího. Já jsem měla nevýhodu v tom, že jsem neměla francouzštinu, takže jsem nemohla vzít jakoukoliv práci. Na takové lehčí práce se musel člověk umět perfektně francouzsky.“

Bezpečnost na prvním místě

Přes všechny komplikace si Tereza ve Švýcarsku cení především bezpečnosti. „Cítím se tu hodně bezpečně. Když to porovnám třeba s Amerikou, tam bych se bála jít venku sama v noci. Tady jdu večer ve dvanáct ve tmě a vůbec se nebojím.“

Zajímavostí je, že muži po vojenské službě si mohou zbraně nechat. „Často člověk potká v tramvaji někoho se samopalem. Když jsem to viděla poprvé, strašně mě to šokovalo. Každý muž tady má zbraň. A i přesto se cítím strašně bezpečně.“

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast

1. Jak dlouho trvá cesta z Ženevy do Česka a proč Tereza preferuje auto před letadlem, i když je to jen o dvě hodiny rychlejší
2. Detailní popis toho, jak funguje každodenní práce v grafickém týmu OSN a jaké konkrétní projekty Tereza řeší
3. Zajímavé postřehy o tom, jak různé národy v OSN řeší stejné pracovní úkoly a jaké kulturní rozdíly se projevují v přístupu k práci
4. Tereziny zkušenosti s učením se francouzštiny a proč je pro ni obtížnější než angličtina
5. Konkrétní příklady absurdních situací, které zažila kvůli švýcarským pravidlům o klidu a tichu v bytových domech

Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.