Pomáháme vozíčkářům znovu do života, jenže peněz je málo a sponzoři skoro žádní

Pojišťovny na chod centra po tělesně postižené přispívají 600 korunami na hodinu, to ale nestačí a sehnat soukromého dárce je i kvůli covidu a válce na Ukrajině velmi složité, říká Pavlína Zvelebilová, ředitelka centra Rehafit.

Jejich centrum funguje už 14 lety. Za tu dobu se samozřejmě museli vypořádat s celou řadou komplikací. „Největší problém byl ze začátku s pojišťovnami,“ vysvětluje Zvelebilová. „Jen vůbec nasmlouvat vztahy. A když už se to podařilo, tak úhradová vyhláška byla tehdy naprosto nedostačující. Dlouhodobě jsme se nacházeli v platební neschopnosti a neměli finance na provoz.“

Nyní už platí nová úhradová vyhláška a pacientům se péče proplácí v plné výši, takže se dá mluvit o znatelném posunu k lepšímu. „Jde totiž hlavně o pacienty s těžkým tělesným postižením,“ uvádí nás do kontextu Zvelebilová. „Specializovali jsme se původně na dospělé pacienty, ale toto léto jsme přibrali už i ty dětské. Naší největší klientelou jsou pacienti po úraze míchy, s roztroušenou sklerózu nebo mozkovou obrnou.“

Češi rádi přispívají, ale spíše těm velkým

Bohužel neexistuje nějaké univerzální pravidlo, jak takovým lidem pomáhat. „Hrozně záleží na nastavení toho člověka už před úrazem. Takové hlavní doporučení ale je nebát se požádat o radu.“ A samozřejmě nevzdávat to. Podle ředitelky centra Rehafit se s tím pacienti nikdy v životě nesmíří, jen se se svým postižením naučí žít. Fyzická stránka přitom musí jít ruku v ruce s psychickou.

A o kolik pacientů se jejich zdravotní instituce stará? „Naším centrem k dnešnímu dni prošlo asi 900 lidí,“ odpovídá Zvelebilová. „Za týden máme okolo 250 návštěv, tedy cca 140 aktivních pacientů.“ A to i přesto, že pojišťovny už léta nenavyšují úhrady za zdravotní péči. „V průměru se to pohybuje okolo 600 korun za hodinu,“ podotýká Zvelebilová, „což nestačí úplně na pokrytí provozních nákladů, hlavně plateb za terapeuty a nájmy. To dokrýváme z dotací a sponzorských darů.“

Jedná se většinou o individuální dárce. „Jsou to lidé, kteří se na nás navázali – rodiče pacientů nebo moji kamarádi, kteří mě znají a vidí, co děláme,“ líčí velmi osobní podmínky fungování centra Rehafit jeho ředitelka. Všechny věnované peníze přitom opravdu skončí u pacientů a nejdou někam jinam. „Myslím, že Češi všeobecně rádi přispívají. Musí to být ale vidět. My nejsme žádná velká organizace, která by se často objevovala v médiích. Když ale Češi vidí, že někdo potřebuje třeba nový vozík, tak přispějí.“

Jak pomáhá virtuální realita a robotizace

V podstatě nedosažitelné jsou pro většinu místních zařízení zatím ultramoderní technologie jako robotizace. „Centrum, které je tím dobře vybavené, jsou Kladruby,“ jmenuje aspoň jeden z příkladů Zvelebilová. „My o tom víme hlavně z akcí, jako je velký rehabilitační kongres v Düsseldorfu, tam sbíráme aspoň informace.“

Které z těchto technologií nejvíc pacientům pomáhají? „Řekla bych, že teď je to virtuální realita –⁠ cvičení v té představě,“ odpovídá ředitelka Rehafit centra. „A samozřejmě robotické chůzové trenažéry, kdy pacient třeba po ochrnutí míchy může s pomocí robota chodit.“ Jelikož se ale cena takového robota pohybuje v řádech milionů, nemůže si jej pořídit jen tak kdokoli. A bohužel ani při proplácení robotické terapie ze strany pojišťovny se vložená částka nikdy nevrátí. 

K nezisku ještě komerční projekt

S pojišťovnami je to vůbec komplikované. Pavlína Zvelebilová navazování smluvních vztahů přibližuje následovně: „Když jsem zpočátku chtěli uzavírat smlouvy, musela nám s tím pomoct naše městská část, tím, že nás podpořila. Pojišťovna si vás svým způsobem vybere. Ze začátku jsme měli cca dva roky jenom Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, na základě zkušeností se přidala Vojenská pojišťovna, pak OZP a teď nově je to škodovácká pojišťovna. Většina našich pacientů je stejně u VZP, takže toho hlavního hráče máme, což je důležité.“

Jednou z možností, jak navýšit příjmy, může být komerční projekt. V centru Rehafit proto vedle neziskových aktivit rozjeli tzv. zádovou ambulanci. „Je to pro lidi, kteří se třeba ráno probudí a mají zablokovaný krk nebo záda a potřebují okamžitou pomoc,“ vysvětluje Zvelebilová. „Zkušenost je totiž taková, že když někdo zavolá na rehabilitaci, tak je tam čekačka 2–3 měsíce. My naopak poskytneme okamžitou pomoc hned ten den.“ Další zpoplatněnou aktivitou, kterou klientům nabízejí, je lymfoterapie. „Bohužel jsme zatím mezi lidmi zakotvení jako instituce pro vozíčkáře, a tak zde ještě nemá takovou odevzu,“ doplňuje šéfka Rehafit centra.

Ekonomickou situaci i v jejich případě výrazně ovlivnily dvě největší krize posledních let, nejdříve koronavirová pandemie a pak válka na Ukrajině. Jak se to projevilo na fungování tohoto zařízení? „Měli jsme firemní dárce, spíše menší podniky, a ty se potýkaly s finančními problémy, takže buď přestaly přispívat úplně, anebo příspěvek snížily až o polovinu,“ odpovídá Zvelebilová. „Bohužel ještě nyní vnímáme velký odliv lidí i drobných dárců, kteří nám dříve přispívali třeba přes DMSky nebo sbírkové účty. To se za tři roky úplně zastavilo.“