Psychických problémů u dětí přibývá. Nový školní rok to ještě zhorší

Duševní potíže v Česku má až třetina dětí. Jak poznat varovné příznaky a co bych jako rodič ne/měl dělat, radí Barbora Pšenicová, ředitelka organizace Nevypusť duši. 

Mezi dětmi došlo v posledních letech k nárůstu psychických potíží. „Pandemie covidu-19 měla nějakým způsobem dopad na duševní zdraví nejenom dětí, dospívajících, ale i dospělých,“ říká Barbora Pšenicová. 

S psychickým zdravím dětí zamávala hlavně dlouhodobá izolace od přátel, školního kolektivu či kroužků. „Mnoho dětí se potýká s tím, že je pro ně náročné docházet do školy a izolují se od kolektivů, ve kterých předtím trávily čas,“ popisuje problém Pšenicová. 

Velký vliv na duševní pohodu dětí má také on-line svět. „Děti tam tráví rozhodně více času, než samy chtějí, a rozhodně s menším zájmem dospělých, než by si přály,“ uvádí Pšenicová. Online prostředí má vliv i na jejich vidění světa a to, jak se samy vnímají. 

Výsledkem toho všeho je zvýšený výskyt úzkostí a sebepoškozování mezi dětmi a dospívajícími.

Komunikace je základ

Nový školní rok může psychické problémy dětí zhoršit. Rodiče by podle Pšenicové měli se svými dětmi mluvit, všímat si změn v jejich chování a včas podat pomocnou ruku. Varovným signálem je izolace od ostatních nebo nezájem o koníčky.  „Je důležité si toho všimnout už na začátku. Ne až ve chvíli, kdy to nějak zasahuje do fyzického zdraví, kdy třeba dítě hubne nebo si ubližuje,“ upozorňuje Pšenicová.

Rodiče by také neměli hodnotit to, co jim děti říkají (z pozice dospělého se může věc jevit jako hloupost, ale děti to vnímají jinak) a nenabízet hned řešení, ale hledat ho spolu s dětmi. „Mám zkušenost z praxe, že děti občas samy vědí, co by chtěly jinak, nebo jak by si to představovaly, a nemusí to být velké věci,“ přidává další postřehy Pšenicová.

Je důležité vytvořit bezpečné školní prostředí 

„Pro dítě, které vyrůstalo v rodině, kde má oporu, je jednodušší fungovat v okolním světě,“ podotýká Pšenicová. Učitel by neměl suplovat roli rodiče, ale děti tráví každý den spoustu hodin ve škole a pro jejich duševní pohodu je neméně důležitá.

„Škola by měla být bezpečným prostředím, kde se dítě nebojí říct si o pomoc a ví, na koho se má obrátit. Zároveň by to měl ten člověk na druhé straně vyslyšet a mít nástroje a podpůrný aparát, aby s tím mohl nějak pracovat,“ uvádí Pšenicová. V řadě škol už se to podle ní reálně děje, ale zdaleka ne všude. 

„My si myslíme, že to začíná a končí u něčeho, co se jmenuje vzdělávací a výchovná role školy. Školy byly svého času převážně vzdělávací institucí a není to tak dávno, co se to změnilo. Tím pádem možná některé ze škol nemají potřebu věnovat tomuto tématu pozornost, protože mají pocit, že jim výchovná role nepřísluší,“ uvádí Pšenicová.

Učitelé nicméně nejsou psychologové. Podle Pšenicové jejich role spočívá v tom, všimnout si varovných signálů u dětí, dokázat je vyhodnotit a v případě potřeby se obrátit na nějakou podpůrnou organizaci či instituci. „Určitě nechceme po pedagozích a pedagožkách, aby byli krizovými interventy a interventkami, to by byl obrovský nárok, který jim vůbec nepřísluší,“ míní Pšenicová. 

První varovné signály 

U 75 % lidí, kteří se v dospělosti potýkají s nějakou duševní chorobou, došlo k jejímu rozvinutí mezi čtrnáctým a pětadvacátým rokem. Cesta od prvního signálu onemocnění na psychiatrii může být dlouhá, Pšenicová tak varuje před unáhlenými kroky.

 „Opravdu to není tak, že když moje dítě začne být skleslé, musím zavolat na psychiatrii a začít to tam řešit. To rozhodně ne,“ zdůrazňuje Pšenicová. 

Jak tedy poznat, že něco není s dítětem v pořádku? „Přestane něco dělat, to je pro mě takový první signál. Třeba odevzdá lego a už ho nechce. Samozřejmě dítě může chtít jiné hračky, ale třeba také ne,“ vysvětluje Pšenicová. Varovným příznakem je i dlouhodobá skleslost nebo to, že dítě přestane jíst. Dítě se také může věnovat věcem, které rodič vyhodnotí jako rizikové.

V takových případech Pšenicová radí mluvit s dětmi otevřeně a nevymýšlet, jak ten problém zaobalit. „Hrát si v tuhle chvíli na to, že to dokážu říct respektujícím způsobem a skvěle, je vysoký nárok, který jako dospělý nemusím mít.“

Komunikace je důležitá i pro děti, které ale ne vždy umí problém pojmenovat. „Tak jako říkáme rodičům, že mají vytrvat, když se ptají dětí a ony neodpovídají, to samé platí u dětí. Potřebujeme, aby vytrvali a těm rodičům to říkali,“ uvádí Pšenicová. 

Nemusí to ale být jen rodič, komu se dítě svěří. Stejně tak může zajít za svým učitelem nebo vedoucím kroužku, kterému důvěřuje. „Svěř se komukoliv, kdo je v tvém okolí a o koho se můžeš opřít,“ radí Pšenicová.

Děti také mohou využít různé aplikace, jako je Nepanikař. Na stejnojmenných webových stránkách najdou děti (i dospělí) řadu užitečných informací a k dispozici je i poradna, která je zcela zdarma. Kam se obrátit pro pomoc i spoustu edukativních infografik najdete také na stránkách organizace Nevypusť duši, kde je Barbora Pšenicová ředitelkou.