Zejména ruští muži utíkají před mobilizací, sousední země pak mají potíže s přívalem migrantů, informuje o tom web Foreing Policy.
Středoasijští migranti cestují do Ruska za prací již více než dvě desetiletí. Statisíce Rusů se nyní z důvodu vyhlášení mobilizace vydávají opačným směrem. Bývalé sovětské republiky ve Střední Asii se rychle staly hlavním cílem uprchlíků, hledajících nejbližší bezpečný, dostupný a legální odchod ze země. Z důvodu rychlého růstu cen letenek se ruští muži vydávají k jižním hranicím, protože do Kazachstánu mohou vstoupit bez víz pouze s vnitřním pasem. Odtud se někdy přesouvají dále na jih do Kyrgyzstánu, který sleduje stejnou politiku.
Podle kazašských představitelů sem od začátku mobilizace přišlo více než 100 000 ruských občanů a dalších možná až 200 000 pokračovalo dále na jih do sousedního Kyrgyzstánu. Jako občané členského státu Eurasijské hospodářské unie (EEU) mají Rusové právo pracovat a pobývat v obou zemích pod podmínkou, že svůj příchod zaregistrují u místních migračních úřadů.
V první vlně Rusů, kteří se po únorové invazi na Ukrajinu stěhovali do zahraničí, měla většina z nich sociální kapitál a finanční prostředky na hladké přesídlení rodin a podniků – například do Turecka, Gruzie, Arménie a v menším i do Střední Asie. Na rozdíl od dobře situovaných občanů se nyní mnozí z vyhnanců nacházejí v nejisté finanční situaci. V kazašských městech poblíž hranic rozdávají proto dobrovolníci příchozím Rusům jídlo a pití. Mešity, kina a tělocvičny se proměnily v noclehárny.
Humanitární krize
Situace je obzvláště napjatá v Kyrgyzstánu, kde se stále vzpamatovávají z násilností a ničení způsobených střety s Tadžikistánem na hranicích obou zemí. Ruští migranti se musí spoléhat na podporu středoasijského obyvatelstva, které ale u ruské společnosti trpí stigmatizací, rasismem a diskriminací. V regionu, kde je pohostinnost vůči návštěvníkům vnímána jako součást národního charakteru, se imigranti setkávají s vítaným přijetím. Zároveň je ale cítit i hněv z toho, že pomáhají svým bývalým koloniálním utlačovatelům.
Celosvětově panuje neochota označovat tyto Rusy v exilu za uprchlíky, ačkoli Úmluva OSN o právním postavení uprchlíků z roku 1951 se má vztahovat i na ty, kteří se vyhýbají odvodům a odmítají páchat válečné zločiny a akty agrese.
Bez ohledu na to, zda je některé státy oficiálně uznají za uprchlíky, se tito dočasní vyhnanci brzy ocitnou ve stále nejistější situaci, protože represe v Rusku sílí a mobilizační akce pokračují. Zatímco ti, kteří měli to štěstí a mají profesní nebo rodinné vazby v zahraničí, se nakonec budou moci přestěhovat do jiných zemí, mnozí z nejmladších a nejzranitelnějších ruských uprchlíků, kteří se vyhnuli odvodu, mohou zůstat uvězněni ve Střední Asii. Tato vznikající humanitární krize bude vyžadovat pomoc mezinárodního společenství, protože středoasijské státy nemají zdroje a infrastrukturu, aby mohly na neurčito přijmout tak velké množství imigrantů.
Autor: Julie Sladká
