Novináři se bojí vypnout telefon. Tlak na výkon je dohání k vyhoření, varuje výzkumnice

Novináři musí být neustále dostupní, zvládat několik profesí současně a vedle klasického zpravodajství vytvářet obsah pro sociální sítě. Rostoucí pracovní tlak přitom přispívá k psychickým problémům i vyhoření. Johana Kotišová, výzkumnice z Amsterdamské univerzity a řečnice letošní konference Forum Media, v pořadu Brand Date na platformě FocusOn.cz vysvětluje, jak emoce ovlivňují práci novinářů, proč mediální organizace nedostatečně pečují o své zaměstnance a jakým rizikům čelí váleční reportéři.

Spotify

Představa válečného reportéra, který dokáže bez emocí sledovat lidské utrpení a nezaujatě informovat o událostech, podle Kotišové postupně ustupuje. Novinářská profese dnes více reflektuje, jakou roli emoce při práci hrají a zda je vůbec možné je zcela potlačit.

,,Tradičně existoval mýtus nezaujatého, drsného válečného reportéra, který nic neprožívá, pouze přináší pravdu z války domů, aniž by tím byl sám zasažen. Tento pohled se ale postupně proměňuje a někteří reportéři si dnes dovolují otevřeně projevovat své emoce,’’ vysvětluje Kotišová.

Podle výzkumnice je však důležité rozlišovat mezi emocemi při samotné práci a jejich projevy ve výsledném zpravodajství. Dlouhodobé potlačování emocí totiž může negativně ovlivnit i kvalitu novinářské práce. ,,Když se někdo úplně odstřihne od svých emocí nebo se je snaží dlouhodobě potlačovat, může to mít negativní dopady i na kvalitu jeho práce, protože mu na ní vlastně přestane záležet,’’ upozorňuje.

Novináři se bojí odpojit. Tlak na výkon stále roste

Současná žurnalistika zároveň klade na pracovníky stále vyšší nároky. Reportéři musí vedle přípravy zpravodajství zvládat sociální sítě, živé vstupy i nové technologie. Váleční novináři se například učí pracovat s drony.

,,I televizní reportéři dnes běžně vstupují na Instagram nebo TikTok. Vede to k pocitu, že není možné se odpojit, protože když se odpojím, budu nahrazen,’’ upozorňuje Kotišová. Nepřetržitá dostupnost přitom může negativně ovlivňovat psychické zdraví. Zatímco některým novinářům rychlé pracovní tempo vyhovuje, jiní potřebují několik hodin denně bez zpráv a sociálních sítí. Právě pocit, že se nemohou odpojit, podle výzkumnice přispívá k psychickým obtížím.

Vyhoření stojí média zkušené pracovníky

Podle Kotišové se v novinářské profesi objevuje vyšší výskyt depresí a vyhoření. Příčinou přitom není pouze kontakt s traumatizujícími událostmi, ale také pracovní nejistota, tlak managementu a požadavky na zvládání stále většího množství činností.

,,Obecně je v novinařině vyšší výskyt například depresí nebo vyhoření. Nesouvisí to jen s tím, o čem reportujete, ale také s nejistotou práce, tlakem na multiskilling a různými typy profesního tlaku ze strany šéfredaktorů nebo managementu,’’ vysvětluje. Pozitivní změnou je podle ní skutečnost, že novináři o svých psychických problémech začínají otevřeně mluvit. Duševní obtíže přestávají být tabu a pracovníci médií častěji sdílejí vlastní zkušenosti.

Samotné mediální organizace však podle výzkumnice stále dělají příliš málo. Válečným reportérům například po návratu z konfliktů často nabídnou pouze několik psychoterapeutických sezení, což nepovažuje za dostatečné. ,,Kdyby se mediální organizace dokázaly o své zaměstnance lépe starat a předcházet vyhoření, byla by to skvělá investice do kvalitních a zkušených pracovníků,’’ říká Kotišová.

Místní spolupracovníci riskují více než zahraniční reportéři

Kotišová se věnuje také takzvaným fixerům, tedy místním spolupracovníkům zahraničních novinářů. Ti zajišťují dopravu, akreditace, či rozhovory, ale často také vybírají témata a ovlivňují výslednou podobu reportáží. ,,Jsou to často novináři, ale ne vždycky,’’ doplňuje Kotišová.

Jejich pracovní podmínky však bývají výrazně horší. Často působí jako freelanceři bez zaměstnaneckého poměru, někdy dokonce bez písemné smlouvy. ,,Paradoxně často vstupují do nebezpečnějších situací než jejich zahraniční spolupracovníci, ale zároveň mají menší podporu ze strany mediálních organizací,’’ upozorňuje Kotišová.

Z Ukrajiny popisuje případy, kdy zahraniční reportér zůstal v hotelu s ochranným vybavením, zatímco místního spolupracovníka bez pojištění vyslal blíže k frontě pořizovat záběry a rozhovory. ,,Potom to zahraniční novinář dá dohromady a připojí k tomu své jméno,’’ upozorňuje Kotišová.

Ženy ve válečném zpravodajství čelí dalším rizikům

Rozdíly mezi muži a ženami ve válečném zpravodajství podle Kotišové nespočívají pouze v přístupu k práci. Reportérky čelí specifickým rizikům, například častějším útokům v online prostředí. Zároveň však mohou díky odlišným životním zkušenostem přinášet témata, kterým se jejich mužští kolegové tolik nevěnují.

,,Existují určité druhy témat, kterých si spíše všimne reportérka nebo která ji budou více zajímat, protože má odlišnou životní zkušenost než její mužští kolegové. To podle mě vede k větší rozmanitosti příběhů,’’ vysvětluje Kotišová.

Jako příklad uvádí zahraniční reportérky působící na Ukrajině, které se vedle válečných událostí věnují také feminismu nebo kulturnímu dědictví. Zdůrazňuje však, že řada žen informuje přímo z fronty stejně jako muži.

Johana Kotišová bude také jednou z řečnic letošní konference Forum Media, která se uskuteční 10. listopadu 2026 v pražském O₂ universu.

Celý rozhovor s Johanou Kotišovou si můžete pustit jako video nebo podcast a dozvíte se:

1. Proč mohou emoce ovlivňovat objektivitu válečných reportérů?
2. Jak se novináři vyrovnávají s traumatickými zážitky a cynismem?
3. Proč bývá návrat z válečné oblasti psychicky náročnější než samotná práce?
4. Jak výzkumnice kombinuje vědecká fakta s fikcí ve své knize?
5. Jak umělá inteligence a deepfaky mění práci současných novinářů?