O čem ve skutečnosti mluvíme, když mluvíme

Ilustrační foto. Zdroj: Pixabay
Life 17. 03. 2024

O čem ve skutečnosti mluvíme, když mluvíme

Jazyk neužíváme jen k tomu, abychom se dorozuměli. Na to, jak s ním nakládáme nebo jak „chápat“ Donalda Trumpa, si posvítili v článku na webu The Economist.

Studie na Stanfordově univerzitě zkoumala více než tisíc pětiminutových rozhovorů mezi cizími lidmi. Výzkumníci označovali části výměny názorů podle jejich funkce. Každá z výpověď byla chápána jako kompletní úsek řeči. Nejvíce výroku (36 %) konstatovalo prostou skutečnost.

Další nejpočetnější kategorií (19 %) bylo „Potvrzení (zpětná vazba)“. 5 % výroků tvořily odpovědi typu „Souhlasím – přijímám“ („Přesně tak“); 2 % výroků tvořilo „Ocenění“ („Dovedu si to představit“).

Jak mluví křesťané

Lidé zkrátka tráví hodně času v řeči tím, že druhému prostě dávají najevo, že ho poslouchají. Konverzace je spolupráce. Sdělování faktů o skutečnosti je pouze jednou z funkcí jazyka. Je také nástrojem k vytváření nových skutečností: v případě rozhovoru jde o sociální vazbu.

Jazyk, který není striktně tzv. propoziční (výrokový), by se někdy mohl nazývat „expresivní“. Vezměme si například náboženská vyznání. Mnoho křesťanů dnes přiznává, že pochybuje o biblických zázracích. S radostí však odříkají Nicejské vyznání – prohlášení, které konstatuje Ježíšovo fyzické vzkříšení – a nemají pocit, že by lhali nebo byli pokrytci.

Pokud se zde totiž sděluje nějaká skutečnost, není to „Ježíš byl vzkříšen“, ale spíše „jsem křesťan a je důležité, abych to řekl“. Mnozí přemýšliví moderní teologové se připojují k filozofům, jako byl Wittgenstein, a takto vnímají výroky víry. Pokud mají pravdu, ateisté při vyvracení biblických příběhů marní dech.

Trump o Obamovi

Náboženství není jediným kontextem, v němž lidé mluví spíše proto, aby se vyjádřili, než aby sedělovali fakta. To, že Barack a Michelle Obamovi mají kolem svého domu vysokou zeď, jak v prosinci prohlásil Donald Trump, se rychle ukázalo jako nepravdivé.

Pan Trump je však k podobným věcem natolik náchylný, že mu kontrola faktů může uniknout. Spíše sděluje něco o sobě (v tomto případě své pohrdání liberálními pokrytci, ať už mají zeď, nebo ne), než aby říkal pravdivé věci o světě.

Jazyk není vždy věda

To vše může vést k potížím. Většina lidí, když mluví, očekává prostor pro názory, nadsázku, sebevyjádření nebo ironii – všechny ty zdvořilosti a vtípky, které tvoří rozhovor. Často však tyto nuance dostatečně nezohledňují, když má slovo někdo druhý, nebo jim přinejmenším příslušné náznaky unikají.

Existují kontexty, kde se předpokládá, že se mluví opravdu věcně – právní svědectví nebo vědecký výzkum. Ale to jsou výjimky – uměle regulovaná prostředí, v nichž vyniknou přirozené slabosti řeči. Lidé by zněli strašně divně, kdyby tak mluvili pořád.

Částečným balzámem na zmatení by bylo, kdyby si každý uvědomil, jak moc je jazyk nepropoziční. Další taktikou je více mluvit o mluvení. Zeptat se partnera rozhovoru: „Vyjadřuješ se, nebo navrhuješ nějakou skutečnost?“ nemusí být zrovna okouzlující konverzace. Může se tak však zabránit nedorozuměním.

Autor: Petr Pláteník

Další články