S vodíkem můžeme zásadněji počítat až v roce 2035, říká zástupce ČEZu

Foto zdroj: FocusOn
Ekologie 16. 12. 2022

S vodíkem můžeme zásadněji počítat až v roce 2035, říká zástupce ČEZu

Vodíkový speciál: O tom, jestli jedna z nejvýznamnějších českých energetických společností ve svých plánech počítá s vodíkem, proč investuje do výstavby možná největšího hubu zeleného vodíku v Evropě a jak podporuje přechod na bezemisní mobilitu, si s námi povídal Jan Šícha, ředitel inovací ve společnosti ČEZ.

Platí, že končíte s uhlím v roce 2030?

Ano, okolo roku 2030 bude pro nás konečná „s pohodou“ uhlí. Samozřejmě je tam spousta aspektů, které to mohou mírně posunout, ale zhruba k tomuto termínu míříme.

Jakou roli v tomto rozhodnutí bude hrát vodík?

Řekl bych, že vodík je dneska takové univerzální mirákulum. Jako by to měl být lék na všechno. Je to módní záležitost. Z pohledu uhelných elektráren ale vodík bude hrát relativně malou roli.

A dá se vůbec zkombinovat ČEZ a vodík? Máte nějaké konkrétní projekty?

Vodík je potenciálně nesmírně univerzální médium, které se dá použít ve spoustě aplikací. Limitujícím faktorem ale může být cena a částečně také technologický vývoj i jeho rychlost. Z pohledu ČEZu primární zájem o vodík může být dvojího typu. Za prvé ČEZ je a chce být jednoznačně lídrem v produkování bezemisní elektřiny – ať už je to z obnovitelných zdrojů, nebo z jádra – a bez bezemisní elektřiny se bezemisní vodík vyrobit nedá. To je tedy jeden významný stream, který sledujeme. A druhý významný stream je vlastní použití vodíku pro výrobu elektřiny anebo pro vytápění. A třetí, neméně významný je nabídnout vodík našim zejména průmyslovým zákazníkům pro vlastní využití.

A kdybychom si teda řekli nějaké konkrétní projekty…

Snažíme se dělat piloty nebo demonstrační projekty. Nejdál zatím máme dva piloty, které se týkají dopravy v České republice. Je to projekt, který připravujeme společně se Středočeským krajem a společností Uher, kdy chceme postavit elektrolyzér v Mníšku pod Brdy, vyrábět tam bezemisní, zelený vodík a používat ho pro provoz plus minus 10 autobusů v příměstské dopravě. Obdobný projekt připravujeme na Slovensku v lokalitě Jaslovských Bohunic a Trnavy, kde chceme postavit elektrolyzér, skladovat a čerpat tam vodík pravděpodobně primárně do kamionů.

ČEZ tedy vidí potenciál vodíku například právě v dopravě? 

Ano, dnes už jsme přesvědčeni, že zejména v nákladní dopravě dojde k rozšíření vodíku nejrychleji. Na druhou stranu pořád existuje disproporce mezi dnešní nákladovou hladinou a nákladovou hladinou vodíku. Nicméně zřejmě právě v dopravě dojde co nejdříve k nějakému sblížení těchto parit.

Máte nějaký časový odhad, kdy budeme vodíkovými autobusy jezdit? 

Shodou okolností právě tento měsíc bude demonstrace v Mostě. Dneska tedy už autobusy na vodík jezdí. Samozřejmě něco jiného je ukázková akce a standardní provoz. My cílíme s naším pilotem v Mníšku někam na přelom 2024/2025. Pořád je ale potřeba říct, že při tom, aby se u nás vodík rozšířil, je před námi ještě spousta výzev a práce. Primárně to bude otázka regulace a legislativy, kde musí dojít k patřičnému vývoji. A pak to bude hodně otázka dotačních schémat podpory. 

U Mělníka stavíte plynovou elektrárnu, ve které zamýšlíte částečně spalovat vodík. Bude se jednat o zelený vodík? Jakým způsobem to bude fungovat? 

Všechny naše nové paroplynové zdroje, které chystáme, by měly být technologicky připravené na spoluspalování nebo spalování vodíku. Nedává nám vůbec žádný smysl, pokud by to měl být vodík, který nebude bezemisní. Nutně nemusí být zelený – ta taxonomie barev vodíku dnes je taková, že pomalu na to nestačí barvocit. A je to relativně složitá oblast. Nicméně pokud máme vyrábět vodík se všemi složitostmi, které to nese, tak nedává smysl, abychom to dělali z šedého vodíku a měli stejnou emisní stopu, nebo dokonce vyšší, než když bychom pálili plyn.

A co jádro? Počítáte s vodíkem z jádra?

Vodík z jádra je trošičku složitější právě proto, že ještě nedošlo úplně pevně k ukotvení na evropské úrovni, jak klasifikovat vodík vyrobený z bezemisní elektřiny z jádra. Nicméně my si myslíme, že jádro sehraje roli ve výrobě vodíku, zejména pokud se budeme bavit o výrobě vodíku v České republice. A do budoucna předpokládáme, že tady vzniknou dedikované malé modulární reaktory cíleně pro to, aby vyráběly elektřinu, která se pak použije na výrobu bezemisního vodíku.

Může se vodík stát stoprocentním zdrojem spalování, nebo počítáte s plynem i v nějakém delším horizontu? 

Co se týče plynu, dneska to není tak, že bychom měli nějaký jasný cíl. Máme závazek klimatické neutrality, ke kterému se hlásíme. Těch cest, jak toho dosáhnout, může být ale víc. Obecně nejen my, ale i celá Evropa dnes hledáme správný balanc cesty k tomu, jak se postavit k využívání plynu. Je zjevné, že pokud Evropa nechce změnit své závazky ohledně neutrality, tak plyn bude muset odejít. Na druhou stranu je relativně složité ho nahradit zejména v oblasti vytápění. A rychlost odchodu od plynu a zavádění podpůrných schémat budou ovlivňovat dramaticky, jak rychle se vodík rozšíří. V energetice to platí dvojnásob.

Opět se zeptám: Existuje nějaký časový harmonogram? Máte představu, jak dlouho to může trvat? Bavíme se o jednotkách let, nebo o desítkách? 

Bavíme se rozhodně o desítkách let. Takový nejbližší horizont, kdy si umíme představit, že by se vodík začal nějak zásadněji využívat ve výrobě elektřiny, je v některých scénářích až rok 2035. A to je zejména z toho důvodu, že k tomu potřebujete obrovské množství bezemisního vodíku. Ten jednak můžeme do České republiky dovážet – což jsou závazky, které plus minus k tomuto datu cílí, že by mohla vzniknout páteřní síť vodíkovodů napříč Evropou, schopná importovat do České republiky dostatečné množství vodíku. Samozřejmě pokud budeme dostatečně blízko s paroplynovým zdrojem u páteřní sítě. Jednak si budeme muset to množství vodíku vyrobit sami a k tomu potřebujeme obrovské množství bezemisní elektřiny. To buď bude jaderný zdroj – což je otázka za stávající legislativy, jak rychle se taková věc dá postavit –, anebo musí dojít k tomu, že se v České republice změní postoj napříč strukturami společnosti k větrné energetice. Protože bez významné výstavby větrných elektráren nebudeme schopní v České republice vodík vyrábět. A zase na druhou stranu, když to trošku rozvinu, tak dneska je obrovské téma bezpečnost, které s námi tady ještě chvíli bude. Tedy z mého pohledu představa, že Česká republika nahradí závislost na dovozu plynu závislostí na dovozu vodíku, není úplně ta správná cesta. Ta volba by měla být taková, že bude ambice, aby se v České republice část vodíku vyráběla. Ale znovu říkám, nejde to bez toho, že dramaticky urychlíme výstavbu obnovitelných zdrojů nad rámec toho, co dneska je naplánováno, že se odblokuje výstavba větru a že se samozřejmě bude dařit stavět nový jaderný zdroj.

Když to zjednoduším, může Česká republika být soběstačná, co se týká právě výroby vodíku?

Abychom byli soběstační, tak narážíme na možná i technické limity toho, kolik by se toho u nás dá postavit. Jenom když řeknu nějaká čísla: Dnes máme v České republice spotřebu plus minus 70 terawattů elektrické energie. Odchod od plynu je postupný a dekarbonizace i vlastně elektrifikace, která proběhne v řadě oblastí, tuto spotřebu může zvýšit takřka na dvojnásobek. Což znamená, že to, co se tady postavilo primárně během poválečných letech a postupně se dobudovávalo na těch 70 terawattů, teď budeme muset během 10 až 20 let postavit ještě jednou. A to je obrovské úkol, který za stávajícího fungování povolovacích procesů, účasti veřejnosti a všech věcí je velmi obtížně představitelný. Na druhou stranu ale je jasné, že se s ním bude muset společnost – ať už myslím společnost jako Českou republiku, anebo společnost ČEZ – popasovat. A my jako ČEZ tomu rozhodně jdeme naproti a máme ambici, abychom postavili 6 gigawattů srovnatelných zdrojů do roku 2030. Do roku 2032 chceme spustit první modulární reaktor, chceme postavit blok v Dukovanech, takže snažíme se do toho, jak se řekne lidově, šlapat.

Jednou z kritických poznámek, kterou k tomu většinou vznese laik, je, že není kde tankovat, že s tou infrastrukturou jsme teprve na začátku. Bavíme se totiž zatím jen o jednotkách výstaveb plnicích stanic. Jak s tímto ČEZ počítá ve svých plánech?

V těch našich pilotech budeme stavět dedikované plnicí stanice, což samozřejmě bude jen zlomek toho, co bude potřeba. Dneska to ale ani jinak nejde, protože bezemisní, zelený vodík, tak jak je vyráběný, je cenově hodně vysoko. A když nemáte zajištěného konkrétního zákazníka, který to odebere, může se vám lehce stát, že uděláte obrovskou zbytečnou investici. Budete vyrábět zelený vodík, který vám zůstane v zásobnících, a skončíte, co se týče infrastruktury. Takže to je spíš otázka na stát. Umím si totiž docela složitě představit, že potřebná infrastruktura vznikne na čistě tržním principu. Postaví se atraktivní plničky tam, kde bude vysoká poptávka podél páteřní sítě dálnic, ale musí se primárně přihlížet k nákladní vodíkové dopravě. Tam dneska vidíme největší potenciál. Nemůžeme mít čerpací stanice pouze podél dálnic – a v těchto oblastech už bude velmi složité na klasickém komerčním způsobu tu síť vybudovat.

ČEZ se s vodíkem neomezuje jen na Českou republiku. Podílíte se na stavbě možná největšího hubu zeleného vodíku v Evropě. Můžete prozradit víc?

To platí jen částečně. V tom projektu jsme zapojení prostřednictvím společnosti, kterou částečně vlastní náš venture fond Inven Capital, tj. společnosti Sunfire, která buduje v oblasti Rotterdamu v tom zeleném hubu vysokoteplotní elektrolyzér, což je relativně specifická záležitost. Ta investice se pohybuje někde okolo 10 milionů eur a my jsme samozřejmě velmi rádi, že tímto způsobem se na tom můžeme podílet, protože je to velmi dobrá cesta k tomu, jak získat nějaké know-how a přinést ho pak potenciálně do České republiky.

Poslední věc: Je podle vás podpora vodíku, ať už v České republice, nebo v rámci Evropské unie, adekvátní? Samozřejmě existují mnohá memoranda, nějakým způsobem se to řeší, ale jaký je na to váš názor? 

Asi bych se vyhnul hodnocení, jestli je adekvátní, nebo neadekvátní. Je zjevné, že je tady obrovská porce práce, ať už na úrovni Evropské unie, nebo České republiky, která musí být odpracována, pokud tedy o vodíku chceme nejen mluvit, ale reálně i něco dělat. V první řadě je to hlavně regulatorika, legislativa určující přenesení dedikovaných aktů a rozhodnutí na úrovni komise a Unie do prostředí České republiky, která vyústí v to, že bezemisní vodík bude mít šanci se prosadit. Protože kdyby to bylo čistě na tržním principu, tak bezemisní vodík je příliš drahý na to, aby mohl fungovat. A s tím souvisí hned druhá věc, a to, že potřebujte, aby tady fungovala nějaká podpůrná motivační subvenční schémata pro subjekty, aby se to nastartovalo a rozjelo a stal se z toho velký byznys. Často se srovnává nástup vodíku s nástupem obnovitelných zdrojů. Ono je to ale nesrovnatelné. Obnovitelný zdroj vyrábí tu samotnou elektřinu. Zatímco u vodíku je to většinou tak, že já chci, aby se vodík používal v jiných aplikacích. To znamená, že potřebuji jiný typ autobusů, potřebuji čerpací infrastrukturu, potřebuji velmi často jinou technologii v průmyslu – a to jsou obrovské investice. A tento trh neexistuje, trh se zeleným vodíkem musí teprve vzniknout. Neexistuje trh s těmito technologiemi. I v západní Evropě, která je plus minus dva tři roky před námi, teprve překonávají hranici pilotních projektů. A to se na tržním principu bude velmi složitě dít. Pokud k tomu tedy nedojde regulací, která podpoří a vytvoří tlak, a subvencemi, které to umožní financovat.

Autor: redakce

FocusOn je zpravodajský web zaměřený na nové trendy v ekonomice s důrazem na využívání moderních technologií.

Další rozhovory