V celé západní Evropě i v jiných zemích globálního severu vykonávají přistěhovalci stále větší podíl zemědělských prací. Informuje o tom web The Conversation.
Migranti obsazují ty nejtěžší, nejnebezpečnější nebo nejhůře placené práce, které místní obyvatelstvo odmítá dělat. Sociální výzkum v terénu odhalil různé motivace pro takové rozhodnutí. Na prvním místě je to mzda – sice nízká, ale většinou vyšší než v místě původu migrujícího pracovníka. Často také zemědělství zůstává jediným dostupným zdrojem zaměstnání pro lidi bez pracovního povolení.
Strukturální nevýhody přitom ztěžují pracovníkům možnost protestovat a požadovat zlepšení podmínek. Na mysli máme především izolaci nebo neznalost místních právních předpisů a forem organizace. V mnoha případech jde také o důsledek nejistého statusu, který omezuje občanská a politická práva migrantů a nese s sebou hrozbu vyhoštění.
Zemědělské podniky těchto slabých stránek využívají. Vytvořily mimořádně lukrativní ekonomický model v součinnosti s evropskými státy, které tuto strukturu tolerují, aby podpořily podnikání a dosáhly potravinové soběstačnosti.
Základ národní bezpečnosti
Produktivní zemědělství je totiž nejen klíčem k sociálnímu blahobytu, ale je také nezbytné pro zajištění potravinové bezpečnosti. Výstižně to vyjádřil Oliver Wright, bývalý šéf Britské federace pro potraviny a nápoje: „Potraviny jsou základem národní bezpečnosti. Pokud nedokážete stát uživit, nemáte žádnou svou zemi.“
Podle údajů Eurostatu je 94,8 % zemědělských podniků v rodinném vlastnictví, tyto podniky ovšem využívají pouze 17,6 % celkové obdělávané plochy. Zbývajících 82,4 % je v rukou mnohem větších firem, klasifikovaných jako podniky s 20 a více hektary půdy. Přitom jen mezi lety 2005 a 2020 zaniklo 1,4 milionu rodinných farem.
Práce se přesouvá z malých podniků a stává se převážně námezdní. Výrobní časy se zkracují na minimum a ve velké míře se používají technologie a chemikálie. Většina výroby se navíc odehrává ve stejné zeměpisné oblasti, utvářejí se zde enklávy, v nichž se soustřeďuje celý proces – od výsadby až po balení a vývoz produktu.
Řecký příklad
Takovýto typ výroby se ale dostává do konfliktu s celosvětovým trendem vylidňování venkova. Vyvstává s tím otázka, jestli je možné vytvořit tak dynamické odvětví v oblastech, které se vyznačují stárnutím a úbytkem obyvatelstva.
Řešení přišlo v podobě migrujících pracovních sil. Zemědělští pracovníci dnes přicházejí především z okolních, méně bohatých zemí – v Itálii jsou to Severoafričané, Rumuni a subsaharští Afričané, ve Španělsku stejná skupina, plus příchozí z Latinské Ameriky, v Řecku Albánci a Jihoasijci, v Německu Rumuni a další Východoevropané, v Polsku Ukrajinci atd.
Objevují se ale už i nesmělé kroky směřující ke změně. Řecká vláda nedávno oznámila plány na udělení povolení k pobytu 30 000 migrantům ve snaze vyřešit nedostatek domácí pracovní síly. Ačkoli toto opatření sníží zranitelnost některých z nich, jeho hlavním cílem je ochrana řeckého národního hospodářství, a ne zlepšení práv migrantů. Nijak totiž neřeší důležité problémy, jako je nedostatek bydlení, ani nezlepšuje situaci ostatních pracovníků, kteří nadále přijíždějí za prací do řeckého a evropského zemědělství.
Autor: Petr Pláteník
