Češi si stěžují, že nefunguje školství. Měli by to poznat tady, říká profesorka češtiny v Americe

AMERICKÝ SPECIÁL #21: Irena Čajková je příkladem, jak se dá vlastními silami vypracovat od nuly k úspěšné kariéře. Když poprvé přijela do Spojených států, neuměla prakticky ani slovo anglicky. Po večerech pracovala načerno v baru a mezitím chodila na jazykové lekce do komunitní školy, které byly pro migranty zadarmo. Dnes je profesorkou češtiny a španělštiny na Chicagské univerzitě a také vyučuje na české škole Tomáše G. Masaryka na předměstí Chicaga, kde jsme také točili tento rozhovor. 

Čajková žije v Americe 30 let, začátky ale nebyly jednoduché. „Přijela jsem se svým tehdejším přítelem, jehož strýc emigroval do Chicaga v osmdesátých letech. Sama bych tu cestu nepodnikla, protože jsem neuměla anglicky a styděla jsem se za to. S přítelem jsme se rozhodli, že to zvládneme. Asi jediným cílem tady pro mě bylo naučit se obstojně anglicky a potom se vrátit zpátky domů,“ říká Čajková.

„Začala jsem chodit na výuku angličtiny do komunitní školy, která poskytovala kurzy pro migranty zadarmo. Každý den dopoledne jsem měla výuku a večer jsem pracovala načerno v české hospodě za barem, kde jsem se snažila v konverzaci uplatnit to, co jsem se předtím naučila,“ vzpomíná Čajková na první roky života za oceánem.

První dva roky v Americe si Čajková opakovaně prodlužovala turistické vízum. Situace se změnila po 11. září, kdy se podmínky zpřísnily. „Po dvou letech jsem se vrátila zpět do Česka. Můj americký přítel, kterého jsem tady poznala, přijel do Prahy a žili jsme tam spolu rok. Pak jsme se rozhodli vrátit a na to konto jsme se vzali a já si vyřídila všechny potřebné papíry. Když jsme se vrátili do Ameriky, nevadilo by mi dělat znovu servírku, ale můj budoucí bývalý manžel mi tehdy řekl, že pokud nechci dělat servírku celý život, měla bych něco vystudovat. A tak jsem se vrátila ke studiu jazyků, které mě přivedlo až na Univerzitu v Chicagu, kde dnes vyučuji jazyky,“ přibližuje svůj příběh Čajková. 

Zájem Američanů o jazyky klesá

Na Chicagské univerzitě Čajková vyučuje češtinu a španělštinu. „Výuka českého jazyka má na univerzitě relativně dlouholetou tradici. První prezident univerzity, jistý William Rainey Harper, dokonce pozval prezidenta, tehdy ještě profesora Tomáše G. Masaryka na sérii přednášek,“ říká Čajková. 

Zájem Američanů o jazyky jako takové dle Čajkové ale klesá a tento trend se nevyhnul ani češtině. „V devadesátých letech byl o češtinu větší zájem, teď ten zájem takový není, protože studenti mají spoustu jiných možností. Nicméně když se někdo zapíše na menšinový jazyk, má daleko víc možností, třeba i co se týče studia v zahraničí, než student, který se přihlásí třeba na španělštinu, aby si splnil nějaký kredit,“ dodává.

Učíme češtinu děti i dospělé

Čajková také vyučuje češtinu v české škole Tomáše G. Masaryka na chicagském předměstí. „Škola se provozuje pouze o sobotách a učíme zde děti, které jsou většinou bilingvní – mluví doma česky přes týden, ale mají omezenou slovní zásobu,“ říká Čajková. Rodiče těchto dětí zpravidla přišli do Ameriky v devadesátých letech, a ne všichni měli potřebné „papíry“. „Amerika umožňuje lidem rozjet vlastní byznys, i když nemají úplně přesně ty správné dokumenty k legálnímu pobytu, takže spousta našich rodičů jsou velice úspěšní lidé, podnikatelé, zvlášť v oblasti stavitelství,“ dodává.

Během týdne má škola také kurzy pro dospělé, které probíhají i online. „Máme studenty po celé Americe, od Nebrasky po Arizonu, a Kanadu,“ uvádí. „Je to často třetí až čtvrtá generace Čechů. Ale hlásí se k nám i ryzí Američané, kteří si třeba vzali Čecha nebo Češku. A pak také ti, kteří se třeba chystají do České republiky,“ přibližuje Čajková, kdo všechno má zájem se naučit česky.

Oslovení „Dobrý den, Karle“ není v Česku tak běžné

Za několik desítek let, co žije v USA, Čajková vypozorovala určité rozdíly mezi Čechy a Američany. „Mezi mladými Čechy a mladými Američany těch rozdílů už není tolik, ale dodnes si všímám v Česku jisté uzavřenosti. Tady je velice jednoduché se začít bavit s kýmkoliv na ulici, na autobusové zastávce nebo na baru, aniž by vás ten člověk podezíral z toho, že po něm něco budete chtít. V Česku se mi někdy dodnes stává, že když se začnu s někým takhle vybavovat, vidím jisté pochybování,“ říká Čajková. 

K otevřenosti Američanů podle ní přispívá i určitá neformálnost jazyka. „Když si dnes píšu s někým z Česka oficiální e-mail, velice těžko se mi píše ‚vážený pane Nováku‘. Mám tendenci napsat ‚vážený Karle‘ a dál tykat a trošku zmírňovat tu formálnost, která Čechům často stojí v cestě navazování přátelských kontaktů, které se pak samozřejmě hodí i v profesním životě,“ myslí si Čajková.

Chci být babičkou, která jezdí tramvají do divadla

Přestože si v USA splnila americký sen, přemýšlí o tom, že by se na důchod vrátila zpátky do Česka. „Nikdy jsem nepřišla s tím, že bych tady zůstala natrvalo. Můj příběh není příběh nějakých velkých ambicí, cílů a plánů. Je to spíš jistá verze pohádky o Honzovi, co se vydal do světa hledat štěstí, aniž by věděl, co přesně ho v tom světě čeká,“ uvádí Čajková.

„Amerika mi dala jistou osobní svobodu, kterou jsem sem hledat nepřišla, nicméně jsem ji tady našla – to je možná to moje království, které jsem tady dobyla. Prince tady nechám, ale to království si nesu v sobě a myslím si, že právě s tímhle pocitem a s tím vším, co mi Amerika dala, jsem docela připravená vrátit se zpátky do Čech,“ dodává.

Poslední roky, kdy tráví celé léto v Česku, dle svých slov zjišťuje, jak vysokou kvalitu života tu máme. „Češi si vůbec neuvědomují, co mají a s čím se tady musí průměrný Američan potýkat – od zdravotního pojištění po školství. Lidé v Česku si stěžují, že nefunguje školství. Měli by to poznat tady,” poukazuje Čajková.

„Zároveň nechci být babičkou, která bude zavřená někde na předměstí v nějakém komplexu pro občany nad 65 let. Chci být babičkou, která sedne na tramvaj a dojede si do Národního divadla na představení, a to Amerika neumožňuje. Systém veřejné dopravy tady víceméně neexistuje,“ konstatuje Čajková.

Celý rozhovor ve videu a podcastu. Americký speciál vznikl za podpory společnosti Progresus Invest Holding a byl natáčený od 7. do 21. června v New Yorku a Chicagu.